ECLI:CZ:US:1998:3.US.297.98
sp. zn. III. ÚS 297/98
Usnesení
III. ÚS 297/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. 10. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V., zastoupeného advokátem JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 1998, sp. zn. 22 Ca 365/97 a 366/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 1998 (sp. zn. 22 Ca 365/97 a 366/97), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí FŘ ze dne 23. 4. 1997 (sp. zn. FŘ-205/433/120/97) o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí F.ú. - k dodatečnému platebnímu výměru č. 396 ze dne 18. 9. 1996, kterým bylo odvolání v celém rozsahu zamítnuto a rozhodnutí FŘ ze dne 30. 4. 1997 (sp. zn. FŘ 437/130/1997), kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí FŘ - k dodatečnému platebnímu výměru č. 146 ze dne 18. 9. 1996, kterým bylo odvolání rovněž zamítnuto; v souvislosti s tím stěžovatel navrhuje zrušení §32 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní
III. ÚS 297/98
a poplatků, vyjádřeného textem jen stanoví-li tak tento, nebo zvláštní zákon", §2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění "podle své úvahy", a konečně zrušení části ust. §31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyjádřeného textem "a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů".
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že zásahem obecného soudu jako orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo a svoboda zaručené čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu byly uloženy povinnosti ne na základě hmotně-právního předpisu zákona, ale na základě procesního předpisu zákona o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb.
V převážné části své ústavní stížnosti stěžovatel posléze vede skutkovou a právní polemiku se závěry jak správce daně, tak se závěry obecného soudu. Jak z obsahu samotné ústavní stížnosti, tak z předložených kopií napadeného rozhodnutí je zřejmé, že ústavní stížnost je opřena o totožné důvody, které byly uplatněny již v rámci původního řízení před obecným soudem (při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu), s nimiž se však obecné soudy ve svém rozhodnutí zcela vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost stěžovatele je tak založena na pouhé polemice s právními závěry obecných soudů.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve svých četných rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně kdy shledává svoji pravomoc hodnotit hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy v řízení před těmito soudy. Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již vyloženým však ústavní stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry soudů obecných a jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí je napadáno, nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod tak, jak jsou tyto zaručeny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak jsou v označených
III. ÚS 297/98
ustanoveních Listiny základních práv a svobod zaručena. Tvrdí-li totiž stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení těchto práv tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než je závěr stěžovatelův a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o jeho tvrzení, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, jak dříve již vzpomenuto.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů v ústavní stížnosti tvrzených, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo poukázáno.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nebyl současně dán ani důvod pro postup Ústavního soudu dle §78 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona) (kupř. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., um. č. 22, vydání 1., Praha, 1996).
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak je z výroku tohoto usnesení patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. října 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu