ECLI:CZ:US:1998:3.US.35.98
sp. zn. III. ÚS 35/98
Usnesení
III. ÚS 35/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. 10. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.N., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. 2 To 93/97, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 T 55/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 23. 1. 1998, které nesplňovalo formální náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1997 (sp. zn. 2 To 93/97) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 1997 (sp. zn. 2 T 55/97) s odůvodněním, že napadenými rozsudky byla zasažena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Formálně vadné podání bylo posléze na výzvu Ústavního soudu doplněno podáním zpracovaným advokátem stěžovatele, ve kterém v podstatě byly zopakovány argumenty, které uvedl stěžovatel ve svém samotném podání.
III. ÚS 35/98
Podání zpracované advokátem stěžovatele však rovněž vykazovalo formální vady, k jejichž odstranění musel být stěžovatel Ústavním soudem vyzýván.
Doplněnou ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (jak jsou označeny shora) a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 10 Ústavy, čl. 8 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a také čl. 36 Listiny. Porušení čl. 10 Ústavy stěžovatel spatřuje v tom, že jeho osobní svoboda byla omezena zajištěním policejními orgány dne 10. 7. 1996 v 10.05 hod. a po vzetí do vazby bylo rozhodnuto soudem až po zákonem stanovené lhůtě (čl. 8 odst. 3 Listiny, tedy po 24hodinové lhůtě dne 11. 7. 1996 v 17.15 hod.). Dále stěžovatel tvrdí porušení čl. 40 Listiny, které spatřuje v tom, že v době svého zajištění byl policisty vyslýchán, přestože tomuto výslechu nebyl přítomen jeho obhájce, o jehož účast údajně žádal. Porušení čl. 36 Listiny pak stěžovatel spatřuje v postupu obecných soudů, které jej uznaly vinným z trestného činu, kterého se "nedopustil".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá zejména v právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a v jeho nesouhlasu s jejich právními závěry.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy; postačí proto odkázat stěžovatele na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek L, č. 5, Praha, 1994).
K posouzení ostatních stěžovatelových námitek si vyžádal Ústavní soud spis Krajského soudu v Praze (sp. zn. 2 T 55/97), z něhož vyplynulo, že k zadržení stěžovatele došlo dne 11. 7. 1996 v 9.45 hod. (č.1.4) a dne 12. 7. 1996 v 10.40 hod. byl proveden výslech stěžovatele soudcem Okresního soudu v Kladně. Již v době provádění výslechu před okresním soudem byl stěžovatel zastoupen zvoleným obhájcem (č. 1. 7), který o prováděném úkonu byl vyrozuměn telefonicky. Pokud tedy stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byl zajištěn
III. ÚS 35/98
policejními orgány ve smyslu zákona o policii [§14 odst. 1 písm. a), d)] již dne 10. 7. 1996 v 10.05 hod. a o jeho vzetí do vazby bylo rozhodováno až dne 12. 7. 1996 v 10.45 hod., když soudci měl být předán dne 11. 7. 1996 v 17.15 hod. s návrhem na vzetí do vazby, jde o tvrzení, pro které v obsahu trestního spisu není opory, a proto nezbylo než konstatovat, že stěžovatel měl právo ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy došlo k omezení jeho osobní svobody podat ústavní stížnost proti takovémuto zásahu orgánu veřejné moci. Pokud ve stanovené lhůtě stěžovatel stížnost proti tomuto zásahu orgánu veřejné moci nepodal a namítá porušení tří základních práv a svobod až podáním, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 27. 1. 1998, jde o podání učiněné po lhůtě (ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a o takovémto podání nelze rozhodnout jinak, než je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Obdobně námitku stěžovatele, spočívající v tvrzení, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu tím, že v době svého zadržení a před vyšetřovacími orgány u jeho výslechu nebyl přítomen obhájce, neshledal Ústavní soud opodstatněnou, neboť z označeného spisu vyplývá, že na čísle listu 7 je založena plná moc stěžovatelem zvoleného obhájce (JUDr. I.P.), a že tento obhájce, ač jak vyšetřovacími orgány, tak soudem telefonicky vyrozuměn o prováděných úkonech, se těchto úkonů nezúčastnil (rozhodující o vzetí do vazby).
Neúčast obhájce u právních úkonů, o nichž byl vyrozuměn, nemůže však zakládat porušení čl. 40 Listiny, neboť tato neúčast nebyla způsobena postupem orgánů veřejné moci, ale výhradně samotným obhájcem, jemuž to které procesní právo svědčí. V těchto souvislostech nelze pominout ani tu okolnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy porušení svých práv na obhajobu nenamítal tak, aby se jí obecné soudy již v řízení před nimi mohly zabývat.
Posléze stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení procesních předpisů (trestního řádu), které spatřuje v tom, že původně bylo rozhodováno o jeho vině v hlavním líčení před Okresním soudem v Kladně a následně z titulu odvolání okresního státního zástupce byl Krajským soudem v Praze napadený rozsudek zrušen a věc byla postoupena tomuto soudu jako soudu I. stupně. Tento soud pak, tj. Krajský soud v Praze, rozhodoval jako soud I. stupně a o odvolání stěžovatele pak rozhodl napadenými rozsudky vrchní soud; v tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jím stěžovatel nebyl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť věcná a místní příslušnost byla opřena o zákonem
III. ÚS 35/98
(§17 tr. ř.) stanovený důvod. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci jednak dospěly k jinému právnímu závěru, než měl on sám, jednak kvalifikovaly posuzovaný skutek odlišně, potom nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit (zejména s odkazem na revizní princip odvolacího řízení zakotvený v ust. §254 tr. ř.) jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.
Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná a zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení. Nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je z výroku tohoto usnesení patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. října 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu