ECLI:CZ:US:1998:3.US.408.98
sp. zn. III. ÚS 408/98
Usnesení
III. ÚS 408/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 10. 12. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.D., zastoupené JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 26 Co 463/97, a rozsudku Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 1. 7. 1996, sp. zn. 4 C 231/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), která i jinak splňovala podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 1998 (ve věci 26 Co 463/97označeného soudu), a alternativním návrhem též rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. července 1996 (sp. zn. 4 C 231/92), a tvrdila, že těmito rozhodnutími obecné soudy, pokud nevyhověly zcela jejím restitučním nárokům (na vydání pozemků bez zástavních práv, případně staveb na příslušných pozemcích), porušily její ústavně zaručená práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny) a dále též ústavně
III. ÚS 408/98
zaručená základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1, 4 Listiny; podle blíže odůvodněného tvrzení ústavní stížnosti mělo k porušení označených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky dojít zejména tím, že obecné soudy "odmítly jednat o jejím návrhu na určení neplatnosti hospodářské smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastníky" (v řízení před obecnými soudy žalovanými) a zejména, že zamítly její návrh na vydání blíže označených domů v kat. úz. R., vlastnicky náležejících upadnuvší společnosti H., (vedlejšímu účastníkovi ing. S.). S odkazem na vpředu již zmíněná ústavně zaručená základní práva navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody obsažené v ústavní stížnosti jsou takřka totožné s těmi, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy (zejména v opravném řízení), zatímco do tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv svá tvrzení - bez podrobnějšího odůvodnění - stěžovatelka omezila toliko na strohý odkaz toho kterého článku Listiny; nadto právní konstrukce stěžovatelky stran meritorní vázaností obecného soudu svým procesním usnesením (vyžádáním znaleckého posudku) s tvrzeně marně prošlou lhůtou k podání opravného prostředku, jímž (v průběhu neskončeného řízení) mělo být "s konečnou platností" rozhodnuto, že "stavby jsou součástí pozemků", již samo o sobě vyvolává rozpaky, obdobně jako je tomu stran dalších vývodů stěžovatelky co do "řádného důvodu nabytí vlastnického práva projevenou vůlí restituentky", případně co do porušení stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny), pokud obecné soudy zavázaly stěžovatelku k zaplacení poloviny nákladů řízení před soudem I. stupně, kdy stěžovatelka očividně zaměňuje poplatkovou povinnost (§5 odst. 6 zák. č. 87/1991 Sb.) za náklady řízení (§142 a násl. o. s. ř.).
Lze tedy uzavřít, že tvrzení a vývody ústavní stížnosti jsou jednak (opakovanou) polemikou stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů (s odůvodněním jejich rozhodnutí), jednak - co do tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv - jsou pouhým apodiktickým tvrzením, nadto - v oblasti jurisdikce obecného soudnictví - založeným na zcela nesprávných (a zákonu neodpovídajících) předpokladech.
Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, za jakých (zvláštních) podmínek je oprávněn, s ohledem na své ústavní postavení, vstoupit do jurisdikce obecných soudů, že - a z jakých důvodů - nespadá do jeho pravomoci posuzovat věcnou správnost či legalitu jejich rozhodnutí, zejména jestliže tato jsou zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.), a jestliže byla vydána v řízení, jemuž pod aspekty ústavních záruk nelze nic podstatného vytknout (k tomu srov. nálezy ve věcech III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); obdobně - co do tvrzeného porušení ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny - sluší stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu, v níž - rovněž opakovaně a podrobně - Ústavní soud již dříve vyložil, jak z hlediska ústavní ochrany je tuto chápat a jak posuzovat práva z označeného článku plynoucí a za jakých podmínek jim lze poskytnout ústavní ochranu (k tomu srov. např. III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1995). Protože jde o judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, zcela postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k této ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu v dotčených oblastech cokoli dodávat.
Byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy ústavní stížnosti samotné, tak, a to především, z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo pak rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm.a) zákona, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu