ECLI:CZ:US:1998:3.US.429.97
sp. zn. III. ÚS 429/97
Usnesení
III. ÚS 429/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ing. F.Č., zastoupeného advokátkou JUDr. V.K., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 11. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního sodu pro Prahu 2, sp. zn. 2 T 119/95, ze dne 16. 6. 1997 a také proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 329/97, ze dne 17. 9. 1997.
Uvedenými rozhodnutími soudů byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva obsažena v článku 8 odst. 2 a 5, čl. 9 odst. 1, čl. 1 1 odst. 1 věta první a druhá, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 T 119/95, který si Ústavní soud vyžádal takto zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem uvedeného soudu, pod č j. 2 T 119/95-333, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249 písm. a) odst. 2 trestního zákona (dále tr. zák.) a trestným činem útisku podle §237 tr. zák. Následně mu byl uložen podle §249 písm. a) odst. 2 tr. zák.
111. ÚS 429/97
za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výši 15 000,- Kč s tím, že podle §54 odst. 3 tr. zák. se pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. To proto, že v době od 4. 11. 1994 do 5. 6. 1995 v P., jako majitel domu, svévolným uzavíráním vody uživatelkám dvou bytů bránil ve využívání bytu standartním způsobem.
Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel (tehdy obžalovaný) odvolání v rámci kterého (stejně jako v průběhu celého trestního řízení) tvrdil, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Polemizoval s provedenými důkazy i způsobem jakým je soud hodnotil a poukazoval zejména na to, že provedené důkazy nebyly hodnoceny soudem v souladu se zákonem. Zdůraznil zejména technické problémy v domě, které ho vedly k uzavření vody s tím, že došlo k havárii na rozvodu vody, která jej přiměla k postupu, který je mu vyčítán. Konečně poukázal i na to, že nájemnice uvedených bytů svévolně snížily platby (zálohy) na poskytované bydlení, nepřispívají na opravy, což v konečném důsledku vedlo k finanční nedostatečnosti vlastníků domu.
Jak již uvedeno, podaným odvoláním se zabýval Vrchní soud v Praze, který je také usnesením, č.j. 6 To 329/97-353, ze dne 17. 9.1997, zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy s tím, že skutková zjištění plynoucí z takto provedených důkazů jsou správná a úplná. Konstatoval dále, že právní hodnocení věci odpovídá zákonu a řízení předcházející rozsudku nevykazuje závady a navrhovatel (obžalovaný) na právu obhajoby krácen nebyl. Odvolací soud potom také ve svém rozhodnutí zejména uvedl, že provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že se v daném případě nejednalo o vážnou závadu (ta byla posléze bez větších finančních nákladů ve velice krátké době odstraněna), přesto však bránil dvěma nájemnicím ve standartním užívání bytů, zneužívaje jejich tísně a závislosti. Uzavřel s tím, že i nájemnice mají své povinnosti vůči navrhovateli (z titulu smlouvy o věcném břemeni), plnění těchto povinností nelze ovšem vymáhat způsobem, který zvolil navrhovatel.
Jak již zmíněno proti oběma uvedeným rozhodnutím brojí navrhovatel podanou ústavní stížností. V rámci jejího odůvodnění potom znovu opakuje výhrady uplatněné v odvolání, které podal proti uvedenému usnesení Městského sodu v Praze, čj. 6 To 329/97353, ze dne 17. 9. 1997. Opětovně uvádí, že došlo k havárii na rozvodu vody, což jej vedlo k postupu, který v podstatě zvolit musel. Poukazuje i na počínání nájemkyň dvou bytů, kdy
111. ÚS 429/97
tyto neplnily své povinnosti stran placení nájemného (služeb), případně hrazení podílu z ceny oprav, což také vedlo k jeho finančním těžkostem a vlastně založilo jeho povinnost obě nájemkyně trvale a dobrovolně sponzorovat. V důsledku naznačených úvah potom dospívá k závěru, že rozhodnutími obou soudů (jak jsou shora citovaná) bylo zasaženo jeho základní právo (svoboda) obsažené v ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny, totiž to, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Dále (a to bez bližšího zdůvodnění) má za to, že v projednávané věci byla zasažena i jeho základní lidská práva a svobody uvedená v čl. 8 odst. 2, a 5, č. 11 odst. 1 věta první a druhá, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny a také v čl. 90 Ústavy
Ve vyjádření Městského soudu v Praze, které si ústavní soud vyžádal, je předsedou senátu Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval odkázáno na obsah ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí s tím, že nemá co by dále k věci uvedl.
Na tomto místě se jeví být potřebným znovu a opakovaně uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu také nepřísluší právo vykonávat dozor nad jejich činností. Z uvedené skutečnosti potom plyne, že zasahovat do ní může pouze a výlučně tehdy, jestliže jí byla porušena základní práva a svobody chráněná ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z takového úhlu pohledu na projednávanou věc, v ní učiněná rozhodnutí i průběhu řízení před soudy však Ústavní soud pochybení neshledal a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především nutno zdůraznit, že z obsáhlého spisového materiálu plyne, že důkazy v něm obsažené (a soudy také provedené) byly uplatněny a také užity v souladu zejména i s trestně právními předpisy. V těchto souvislostech nezbývá než v plném rozsahu odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Ty se výhradami navrhovatele zabývaly a v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí se s nimi také vypořádaly způsobem, který zajisté nelze označit za nezákonný nebo dokonce protiústavní. To proto, že zjištěný skutkový stav (a to mimo důvodné pochybnosti) odpovídá rozsahu, který byl nezbytný pro učiněné rozhodnutí, přičemž provedené dokazování bylo učiněno zákonem odpovídajícím způsobem (tak jak je upravuje procesní předpis, v daném případě trestní řád). Stran hodnocení provedených důkazů není oprávněn ústavní soud provedené důkazy hodnotit, pokud soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanovení trestního řádu (§2 odst. 6 trestního řádu), leda by hodnocení důkazů před soudem provedených bylo v nesouladu s objektivně a procesně odpovídajícím způsobem jejich získání. Tak tomu v daném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nebylo a
III. ÚS 429/97
nelze tak mít za to, že provedené dokazování a hodnocení provedených důkazů bylo učiněno takovým způsobem, který vzbuzuje důvodné pochybnosti o vážném nesouladu hodnocených důkazů se (jak uvedeno shora) zjištěným skutkovým stavem.
Na tomto místě je snad dodati, že zejména i soud II. stupně správně uvedl, že i obě nájemnice (poškozené) z titulu smlouvy o věcném břemeni mají své povinnosti vůči navrhovateli, ovšem zajisté také s tím, že plnění těchto povinností nelze vymáhat způsobem, který zvolil navrhovatel.
S poukazem na uvedené nelze míti za to, že byla porušena základní práva a svobody namítaná navrhovatelem. K čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny nutno pouze konstatovat, že osobní svoboda navrhovatele nebyla omezena, stejně tak nebylo zasaženo jeho vlastnické právo z hlediska namítaného čl. 11 Listiny. Nelze mít ani za to, že byly v daném případě zasažena namítaná ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, stejně jako čl. 90 Ústavy ČR, neboť navrhovatel měl přístup k soudu, jeho práva (zejména na obhajobu) zkrácena nebyla a nelze mít ani za to, že soudy postupovaly v rozporu se zákonem ať již z hledisek hmotněprávních či procesních. Ostatně ohledně takto namítaných článků Listiny či Ústavy neobsahuje podaná ústavní stížnost konkrétní odůvodnění či argumentaci, která by porušení zmíněných ustanovení Listiny či ústavy ČR dovozovala. K čl. 9 odst. I Listiny nutno uvést, že jde zpravidla o práci a služby, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Za nucené práce a služby proto v zásadě nelze považovat ty, které vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy (tak i rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 37/93 - nález Ústavního soudu ČR č. 86/94 Sb.). Právě takovým občanskoprávním závazkem je i navrhovatelem namítaný závazek poskytovat třetí osobě práce a služby spojené s užíváním bytu.
S poukazem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr.Vladimír JURKA
V Brně dne 8. dubna 1998 soudce Ústavního soudu