Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.05.1998, sp. zn. III. ÚS 87/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 55/11 SbNU 49 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.87.97

sp. zn. III. ÚS 87/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.T., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou Advokátní kanceláře v H., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 2 Kzt 242/97, ze dne 26. 2. 1997, a rozhodnutím Police ČR, Okresního ředitelství Karviná, sp. zn. ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14.1.1997, o odnětí věci a o nařízení prohlídky jiných prostor, za účasti Policie ČR, Okresního ředitelství v Karviné a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejšího účastníka, takto: Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 2 Kzt 242/97, ze dne 26. 2. 1997, se zrušuje. Usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Karviná, sp. zn. ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14. 1. 1997, se zrušuje. Rozhodnutí Policie ČR, Okresní ředitelství Karviná, sp. zn. ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14. 1. 1997, o nařízení prohlídky jiných prostor, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci a stanovení povinnosti policejnímu orgánu vydat mu osobní motorové vozidlo Mercedes Benz 200 E SPZ: KIK 38-88 do tří dnů od vykonatelnosti nálezu, a to ve stavu ke dni odnětí a v místě odnětí. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že na základě kupní smlouvy ze dne 2.12.1991, uzavřené s J. K. jako prodávajícím, nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví osobní motorové vozidlo Mercedes Benz 200E shora uvedené značky. Od prodávajícího k tomuto vozidlu obdržel originální klíče od vozidla a všechny potřebné doklady včetně originálního technického průkazu. Dne 7.1.1992 bylo vozidlo zaevidováno Dopravním inspektorátem Policie ČR v Karviné a uživatelkou v technickém průkazu k vozidlu byla zapsána jeho manželka D.T. a vozidlu bylo nově přidělena SPZ. Vozidlo jako vlastník řádně užíval pro své osobní a podnikatelské účely až do doby, kdy došlo k podle jeho názoru protiústavnímu zásahu orgánu veřejné moci. Dne 14.1.1997 mu bylo bez udání důvodu uvedené vozidlo odebráno a další dispozice s ním mu byla znemožněna. Tento zásah byl policejním orgánem následně odůvodněn vydáním usnesení o odnětí věci ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, který byl usnesením krajského státního zástupce v Ostravě, sp. zn. 2 Kzt 242/97, ze dne 26.2.1997, jako nedůvodný zamítnut. Tímto zásahem orgánu veřejné moci byl pak podle jeho názoru porušen čl. 11 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví oprávnění každého vlastnit majetek, přičemž vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. V daném případě veřejný zájem dán nebyl a omezení vlastnického práva nebylo provedeno na základě zákona. Za veřejný zájem nelze podle stěžovatele považovat policejním orgánem tvrzené šetření ve věci trestného činu dle ustanovení §148 trestního zákona, neboť takovéto šetření není prováděno dle zákona - trestního řádu - a není tedy splněna podmínka probíhajícího trestního řízení, která je podstatnou pro oprávnění k postupu dle ustanovení §79 trestního řádu. Navíc není splněna ani další podmínka pro takovýto postup, tj. aby se jednalo o věc důležitou pro trestní řízení. Za takovou věc nelze považovat věc jakoukoliv a ani důvod této důležitosti za jakýkoliv, ale musí se jednat o takový důvod, bez nějž by další trestní řízení nebylo možné, nebo by bylo možné pouze s velkými obtížemi. V trestní věci podle §148 trestního zákona není proti jeho osobě vedeno trestní stíhání, ani být vedeno nemůže, neboť nebyl účastníkem celního řízení, a vlastnictví k předmětnému autu nabyl na území České republiky, od českého občana a s doklady potvrzujícími řádnou evidenci vozidla na našem území. Není také vedeno ani trestní řízení proti účastníku celního řízení, který je z celních dokladů policejnímu orgánu znám, a takové řízení není vedeno ani proti předchozím vlastníkům vozidla. Pro zásah orgánů veřejné moci do jeho vlastnického práva podle stěžovatele nepostačuje pouze objektivně ničím nepodložené tvrzení informačního orgánu policie, označeného jako Interpol, o údajně existujícím nároku jiné osoby k věci v jeho vlastnictví. Pokud se jiná osoba tvrzeného vlastnictví domáhá, je oprávněna volit postup v rámci občanskoprávního řízení. Orgán veřejné moci není oprávněn do takového soukromoprávního vztahu žádným způsobem zasahovat. Uvádí dále, že orgán veřejné moci navíc svým zásahem omezil jeho vlastnictví k dalším věcem, které vůbec v pravomocném rozhodnutí o odnětí věci nebyly uvedeny - jde o příslušenství osobního vozidla v jeho vlastnictví. Stěžovatel dále uvádí, že policejní orgán svým postupem, který nemá oporu v zákoně, porušil také čl. 12 Listiny, neboť provedl prohlídku jiných prostor, kterou lze vykonat pouze ve výjimečných případech tehdy, je-li důvodné podezření, že se v těchto prostorách nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Předmětné motorové vozidlo v okamžiku provedení prohlídky takovouto věci nebylo, ani být nemohlo, neboť nebylo vedeno trestní řízení podle trestního řádu, o čemž svědčí i to, že policejní orgán ve svém rozhodnutí nebyl schopen specifikovat smysl a rozsah důležitosti věci ve vlastnictví stěžovatele pro takové řízení. Svůj postup policejní orgán označil jako příkaz k prohlídce jiných prostor, a takového rozhodnutí je nepřezkoumatelné a neurčité pro nesrozumitelnost. Jak dále stěžovatel uvádí, bylo jeho základní právo dotčeno také postupem krajského státního zástupce v Ostravě, který svým usnesením zamítl jeho stížnost proti postupu policejního orgánu, aniž se zabýval vznesenými námitkami, neposkytl tak stěžovateli ochranu jeho vlastnického práva a svým postupem porušil čl. 36 Listiny. V doplnění své ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu došlé dne 23.12.1997, pak stěžovatel upozorňuje na to, že svým jménem si vyžádal u výrobce vozidel Mercedes Benz prostřednictvím smluvního prodejce zhotovení klíče k vozidlu s uvedením jeho čísla A 000 760 25 06. Výrobcem mu byl klíč zhotoven a prostřednictvím objednatele doručen. S ohledem na způsob prodeje a evidenci vozidel uvedené tovární značky stěžovatel dovozuje, že by nebylo možné, aby uvedeným způsobem obdržela originální klíč k vozidlu jiná osoba, než ta, která je v evidenci výrobce vedena jako oprávněný vlastník. Tato skutečnost podle něj svědčí také o tom, že nikdy od původní montáže u výrobce na uvedeném vozidle nedošlo k výměně zámku dveří, vozidlo nebylo nikdy otevřeno násilím, a tedy nebylo původnímu vlastníku odcizeno. Poukazuje také na to, že vozidla tovární značky Mercedes Benz mají vždy průvodní listinu s vozidlem, tzv. servisní knížku, která mimo evidence provádění servisních oprav obsahuje rovněž tzv. průvodní kartu vozidla, ve které jsou uvedena všechna technická data vozidla, a bez této karty by nemohl držitel vozidlo užívat, pokud by nebyl jeho vlastníkem a jako takový veden v příslušné evidenci výrobce vozidel Mercedes Benz, neboť uvedená karta slouží vždy k ověření vlastnictví v případě potřeby oprav vozidla, reklamací apod. Kdyby stěžovatel nebyl oprávněným vlastníkem vozidla, nemohl by mít kartu v držení stejně tak, jako má v držení všechny jiné doklady související s vlastnictvím každého motorového vozidla. V tomto doplňku stížnosti stěžovatel také pro informaci dodal, že ode dne odnětí vozidla je toto stále policií odstaveno a do podání doplňku ústavní stížnosti s ním nebyly prováděny žádné úkony, které by měly osvědčit například původ vozidla apod. Rovněž tato skutečnost svědčí o ryze účelovém postupu orgánu státní moci, který protizákonným a protiústavním způsobem omezil jeho vlastnické právo pouze z fiktivně a účelově stanovených důvodů, které žádným způsobem policie dále neprošetřuje. Policie České republiky, Okresní ředitelství v Karviné, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že předmětné vozidlo bylo dle dokladů Celního úřadu Ostrava vycleno dne 31.12.1991 na základě předložené faktury neustanovené italské firmy ze dne 14.12.1991 na částku ve výši 10.000,- DM, kde jako kupující je uveden L.P. K vyclení bylo přiloženo čestné prohlášení o překroční státní hranice SRN v Rozvadově dne 15.12.1991, kontrola vozidla na STK v Žilině byla provedena ne 6.1.1992 a téhož dne bylo vozidlo zapsáno do evidence motorových vozidel na Dopravním inspektorátu Ostrava, kde téhož dne byla podána žádost o provedení změny na nového majitele D.T. Dne 14.1.1997, před odnětím vozidla orgány Policie ČR, byl proveden zápis o výpovědi stěžovatele, v němž tento uvedl, že auto zakoupil v listopadu 1991 na území naší republiky, avšak k nákupní ceně a osobě prodávajícího se odmítl vyjádřit. V rámci stížnosti ze dne 14.1.1997 zaslal pak kopii kupní smlouvy mezi A.C. a D.D. ze dne 4. 11. 1991. Samotné šetření k okolnostem dovozu vozidla bylo započato na základě porovnání dokladů s Celním úřadem Ostrava a Dopravním inspektorátem Ostrava, kdy při vyclení vozidla je uveden rok výroby 1987 a při přihlášení vozidla do evidence je uveden rok výroby 1991. Šetření bylo započato na základě vlastního zjištění pracovníků kriminální policie Okresního ředitelství Karviná, protože bylo důvodné podezření, že u vozidla byl záměrně změněn rok výroby za účelem snížení celních poplatků a bylo zde také podezření, že se ve skutečnosti jedná o jiné vozidlo než to, které bylo přihlášeno na dopravním inspektorátě. Z těchto důvodů byl prověřen rok výroby automobilu v databázi Mercedes Benz Bohemia, s.r.o., Praha a dále bylo vyžádáno prověření vozidla v zahraniční cestou Interpolu Praha a byly provedeny zápisy o výpovědi s L.P. a D.T. D. T. k věci po poučení odmítla vypovídat, L.P. sdělil, že o dovoz vozidla na své jméno byl požádán mužem, na jehož manželku byl následně proveden přepis automobilu, firma Mercedes Benz Bohemia potvrdila rok výroby 1991 a Interpol Praha sdělil, že automobil byl dne 4.10.1991 odcizen v Itálii, a poškozený v případě nalezení vozidla požádal o navrácení. Po seznámení se se zjištěnými skutečnostmi bylo dne 14.1.1997 přistoupeno k úkonu, který má povahu neodkladného úkonu, a v souladu s trestním řádem byl stěžovatel vyzván k vydání automobilu a poté, co této výzvě nevyhověl bylo vozidlo se souhlasem Okresního státního zastupitelství v Karviné ve smyslu §79 odst. l trestního řádu odňato. V rámci policejního šetření nebyl zjištěn žádný jiný předchozí vlastník, neboť L. P. ani D.D. vozidlo nikdy fyzicky nevlastnili a A.C., který byl označován za původního majitele, dle sdělení Interpolu Řím nebyl ztotožněn a u poškozené italské firmy není znám. Rovněž tak nebylo zjištěno, která osoba fyzicky automobil na naše území přes hraniční přechod v Rozvadově přivezla. Krajská státní zástupkyně v Ostravě k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že 26.2.1997 byla stížnost stěžovatele proti shora označeným rozhodnutím policejních orgánů dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná, neboť z příslušné zprávy Interpolu Praha vyplynulo, že předmětné vozidlo bylo dne 4.10.1991 odcizeno v Itálii ke škodě firmy SRL C. S. Za této situace se zcela nepochybně jednalo o věc důležitou pro trestní řízení například pro vyčíslení škody apod. Námitka stěžovatele, že se jednalo o neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva, podle tohoto účastníka řízení neobstojí, když stěžovatel vlastnictví k uvedenému vozidlu nemohl nabýt, neboť zmíněné vozidlo bylo skutečnému majiteli odcizeno. Ochrany vlastnického práva se tak domáhá osoba, která ve skutečnosti vlastníkem vozidla není. K porušení trestního řádu ani Listiny v dané trestní věci ze strany krajského státního zastupitelství nedošlo, neboť podaná stížnost byla bezodkladně zamítnuta z důvodů přesně specifikovaných v odůvodnění zamítavého usnesení. Poté byly spisové materiály ihned zaslány Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné k dalšímu opatření, když dohled nad postupem orgánů Policie ČR již krajské státní zastupitelství nevykonává. Pokud pak nastaly případné průtahy v následném vyšetřování celého případu a nedošlo eventuálně k příp. vrácení osobního vozidla ve smyslu §80 odst. 1 trestního řádu, padá celá odpovědnost za další postup na orgány Policie ČR a nikoliv na Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jež o podané stížnosti rozhodlo neodkladně při respektování jednotlivých ustanovení trestního řádu. Ze spisu Policie ČR Okresního ředitelství Karviná, sp. zn. ORKA 1032/KS-2-96, bylo zjištěno, že dne 14.1.1997 nařídil policejní orgán PČR Okresního ředitelství v Karviné podle §83a odst. l trestního řádu, se souhlasem okresního státního zástupce, prohlídku jiných prostor objektu garáže č. 1415 na ulici D. v B., jejímž majitelem je stěžovatel, a to s odůvodněním, že policejní orgán II. odd. SKP Okresního ředitelství PČR Karviná provádí šetření ve věci podezření ze spáchání trestního činu zkrácení daně, poplatku, a podobné dávky dle §148 trestního zákona. V rámci provedeného šetření byl prověřen původ předmětného motorového vozidla, evidovaného Dopravním inspektorátem Karviná pod SPZ KIK 38-88 na osobu D. T. Na základě zprávy Interpol Praha bylo zjištěno, že uvedené vozidlo bylo dne 4.10.1991 odcizeno v Benátkách ke škodě firmy SRL C. S., a v Itálii je evidováno jako odcizené. V dané věci, jak se dále v odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor uvádí, je tedy prokázáno, že vozidlo, které v současné době užívá stěžovatel a je zaparkováno v objektu jeho garáže, pochází z trestné činnosti. Protože stěžovatel odmítl zpřístupnit objekt garáže a odmítl vozidlo vydat, byla nařízena prohlídka objektu garáže, neboť je důvodné podezření, že v objektu jsou věci důležité pro trestní řízení. V podstatě s tímtéž odůvodněním bylo téhož dne vydáno tímtéž policejním orgánem usnesení o odnětí předmětného vozidla stěžovateli, jako věci důležité pro trestní řízení podle §79 odst. l trestního řádu, když stěžovatel k výzvě na vydání věci uvedl, že vozidlo nevydá proto, že je v dobré víře zakoupil v listopadu 1991 na našem území od našeho občana a tudíž se cítí v plné míře vlastníkem vozidla. Stížnost stěžovatele proti usnesení o odnětí věci byla pak podle §148 odst. l písm. c) trestního řádu zamítnuta usnesením krajského státního zástupce ze dne 26.2.1997, když tento, jak je patrno z odůvodnění tohoto usnesení, považoval za doloženo, že motorové vozidlo bylo dne 4.10.1991 odcizeno v Itálii ke škodě firmě SRL C. S. Spisový materiál, který byl obstarán před vydáním uvedených rozhodnutí, obsahuje kromě celních dokladů také žádost ze dne 11.11.1996, šetření provádějícího policejního orgánu v Karviné, adresovanou Národní ústředně ČR Interpolu Praha, o prověření předmětného vozidla v evidenci odcizených vozidel v zahraničí. Na tuto žádost reagoval Interpol Praha přípisem ze dne 12.12.1996, k němuž přiložil zprávu Interpolu Praha ze dne 17.4.1992, v níž se uvádí, že Interpol Řím informoval o tom, že A.C. není vlastníkem zmíněného auta a italská strana žádá o ověření informací, které poskytli, a o poskytnutí kopií dokumentů předložených C., fotografie a otisky prstů, aby mohla být ověřena jeho totožnost, a zároveň požaduje informace o autě, kde je v současné době, v jakém stavu a jak bylo objeveno. Požadavek na zajištění vozidla nebyl tehdy policejním orgánem akceptován a Interpolu Praha bylo sděleno, že věc má být zajištěna cestou právní pomoci prostřednictvím státního zastupitelství České republiky a italských orgánů, které vydají příkaz k zajištění vozidla. Dále z dokladů ve spise založených je patrno, že jako účastník celního řízení, týkajícího se předmětného automobilu, je veden L.P., o jehož výpovědi se zmiňuje vyjádření účastníka řízení Policie ČR Okresního ředitelství v Karviné. Celní úřad v Ostravě dne 10.12.1997 k žádosti Ústavního soudu sdělil, že neprováděl šetření se stěžovatelem ve věci podezření ze spáchání trestného činu podle §148 trestního zákona v souvislosti s dovozem předmětného vozidla. Ústavní soud se snažil prostřednictvím Národní ústředny Interpol zjistit, zda v Itálii bylo ve věci odcizení vozidla ke škodě firmy SRL C.S. zahájeno trestní stíhání, resp. zda je vedeno trestní řízení, případně, zda o zajištění vozidla požádaly italské vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve věcech trestních. Tento dotaz do dnešního dne nebyl zodpovězen, jak plyne ze zprávy Interpolu Praha, proto, že Interpol Řím na jeho žádost o sdělení uvedených údajů dosud nereagoval. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Aby mohl posoudit, zda došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených práv, musel se Ústavní soud především zabývat otázkou, zda zásah policejních orgánů, spočívající v odnětí věci a nařízení a provedení prohlídky jiných prostor, byl či nebyl legitimní. Při řešení této otázky bylo třeba se zabývat tím, zda odnětí vozidla stěžovatele bylo možno provést jako tzv. neodkladný úkon ve smyslu ustanovení §160 odst. 2 trestního řádu. Definici neodkladného úkonu podává ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. Podle jeho prvé věty jde o takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu než bude zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. l trestního řádu. Jakkoliv je obecně možno připustit odnětí věci formou neodkladného úkonu, je třeba povahu úkonu jako úkonu neodkladného - hranici jeho neodkladnosti - nepochybně posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je tedy třeba vážit, a to zejména při takovém úkonu jako je odnětí věci, jímž může být zasaženo do vlastnického práva osoby, které se věc odnímá, zda konkrétní úkon splňuje podmínky neodkladnosti, a to také ve vztahu k osobě, jíž se týká. Zároveň je třeba mít na paměti, že takový úkon je možno učinit pouze v případě aktuálního nebezpečí možnosti jeho zmaření, zničení nebo ztráty, a dále vazbu takového úkonu na účel trestního řízení, jakož i nezbytnost určité časové návaznosti tohoto úkonu na zahájení trestního stíhání. Právě s ohledem na okolnosti daného případu, tak jak vyplynuly z obsahu připojeného spisu, tedy i s přihlédnutím k tomu, že doposud nedošlo k zahájení trestního stíhání, má Ústavní soud za to, že podmínky ustanovení §160 odst. 2 a 4 trestního řádu pro provedení neodkladného úkolu nebyly dány, když příkaz k odnětí věci byl vydán v rámci šetření prováděného policejním orgánem k trestnému činu podle §148 trestního zákona, přitom stěžovatel účastníkem celního řízení nebyl (ze spisu neplyne ani to, že by bylo zahájeno trestní řízení proti L.P., který figuroval na celních dokladech jako dovozce auta), nehledě k tomu, že vozidlo bylo a je řádně evidováno v evidenci motorových vozidel, z níž lze držitele vozidla kdykoliv zjistit. K provedení odnětí věci jako neodkladného úkonu na základě informace Interpolu o odcizení vozidla v cizině, by byl policejní orgán oprávněn pouze v takovém případě, že by na území ČR bylo zahájeno trestní stíhání ve věci odcizení vozidla, anebo na základě dokladu o zahájení trestního stíhání v zahraničí, a dále, že o zajištění vozidla požádaly zahraniční vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve věcech trestních. Takové doklady však připojený spis neobsahuje. Totéž, co bylo shora uvedeno v poměru k odnětí věci formou neodkladného úkonu, platí pak v daném případě obdobně i v poměru k příkazu k provedení prohlídky jiných prostor, když v tomto směru lze odkázat také na stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu, sp. zn. III. ÚS 287/96, o restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek přípustnosti domovní prohlídky a jiných prostor. Z uvedených důvodů, z nichž je patrno, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro odnětí věci formou neodkladného úkonu, je tedy třeba učinit závěr, že postupem policejních orgánů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jakož i k zásahu do vlastnického práva stěžovatele k věcem, u nichž je jeho vlastnictví nepochybné, tj. k věcem, které sám zakoupil a jako příslušenství osobního vozidla užíval. Toto porušení nebylo pak odstraněno ani následně Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, které tím, že neposkytlo dostatečnou ochranu práv stěžovatele, porušilo čl. 36 odst. l Listiny. Proto byla napadená rozhodnutí Ústavním soudem podle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušena, aniž se Ústavní soud zabýval dále otázkou zásahu do práv stěžovatele v poměru k automobilu samému. Postavit otázku vlastnického práva stěžovatele k automobilu najisto, aniž to učinily před ním k řešení této otázky povolané soudy obecné, Ústavní soud nemohl. K tomu, aby mohl učinit závěry shora uvedené, mohl totiž vystačit s tím, že za stavu, kdy stěžovatel předložil kupní smlouvu, uzavřenou s J.K., a auto nerušeně držel a užíval od počátku roku 1992 do jeho odnětí v lednu 1997, vycházel z domněnky, že stěžovatelova držba tohoto auta je oprávněná, když zatím zákonem předpokládaným způsobem nebyl prokázán opak. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím policejních orgánů, nemohl Ústavní soud, a to s ohledem na ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. - jakkoliv se jedná o rozhodnutí svého druhu - vyhovět ústavní stížnosti v té části, jíž se stěžovatel domáhal stanovení povinnosti policejnímu orgánu vydat mu předmětný automobil, nehledě k tomu, že tato povinnost vyplývá pro policejní orgán ze samotného faktu zrušení jeho rozhodnutí. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. května 1998