ECLI:CZ:US:1998:4.US.147.97
sp. zn. IV. ÚS 147/97
Usnesení
IV. ÚS 147/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K.N., zastoupeného advokátem JUDr. F.S., proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25.2.1997, č.j. 2887/96-3 152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, a to s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 25. 2. 1997, č.j. 2887/963152, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. ze dne 20. 8. 1996, č.j. PÚ-600/R-402/95-Pa, kterým Okresní pozemkový úřad (dále jen " okresní pozemkový úřad") nevyhověl návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocného rozhodnutí téhož okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 2. 1994, č.j. PÚ37G/R-402, 408/92-K1.
Z obsahu ústavní stížnosti, k ní přiložených listin a z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu pozemkového úřadu, č.j. PÚ 376/R 402, 408/92 Kl, a spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 249/94, Ústavní soud zjistil, že o restituční věci stěžovatele rozhodl okresní pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), svým rozhodnutím ze dne 10. 2. 1994, č.j. PÚ 376/R-402,408/92, tak, že stěžovateli (stejně tak jako dalším třem účastníkům tohoto řízení) nepřiznává vlastnictví k id.l/2 nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných, jejichž původním vlastníkem byl J.N. Krajský soud v Plzni, který rozhodoval o opravném prostředku proti výše uvedenému rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, citované rozhodnutí potvrdil. Oba dva orgány veřejné moci dospěly shodně k závěru, že úspěšné restituci majetku, který na stát přešel na základě dekretů
2 IV. ÚS 147/97
prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. brání skutečnost, že původní vlastník id. 1/2 požadovaných nemovitostí nesplňoval zákonný předpoklad oprávněné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, neboť se provinil proti čsl. státu, a proto se nemohli oprávněnými osobami stát ani jeho právní nástupci. Tento svůj závěr opřel okresní pozemkový úřad o rejstřík bývalého ONV, který získal ze Státního okresního archivu, z jehož obsahu dovodil, že původní vlastník (J.N.) byl nálezem trestní komise tohoto národního výboru ze dne 3.1.1947 č. 111-9/2477 odsouzen za provinění podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. k pokutě 1 500,KČS, popřípadě k 5 dnem vězení.
Dne 23. 8. 1995 podal stěžovatel, s odůvodněním, že získal dříve neznámé svědectví K.O. o chování původního vlastníka nemovitostí v době nesvobody, u Krajského soudu v Plzni návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního úřadu K, vedeného pod sp. zn. PÚ 376/4-402,408/92, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. září 1995, sp. zn. 30 Ca 419/95, tak, že řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu k projednání věci a po nabytí právní moci věc postoupil k rozhodnutí Okresnímu úřadu. Okresní pozemkový úřad o návrhu na obnovu řízení rozhodl rozhodnutím ze dne 20.8.1996, č.j. PÚ-660/R-402/95-Pa, tak, že ji nepovolil s odůvodněním, že dotazy stěžovatele ve vztahu k osobám, které svědecky dokládají, že jeho otec, původní vlastník konfiskovaných nemovitostí, se neprovinil vůči čs. státu, mohly být stěžovatelem učiněny v průběhu původního řízení, které bylo vedeno u okresního pozemkového úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ústřednímu pozemkovému úřadu, který po provedeném řízení rozhodnutí okresního pozemkového úřadu o nepovolení obnovy potvrdil, když dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního pozemkového úřadu o nepovolení obnovy řízení bylo vydáno v souladu se zákonem. V rámci odvolacího řízení se zabýval i vztahem dodatečně získaných svědeckých výpovědí paní O. a pana G. k chování původního vlastníka v průběhu nacistické okupace se závěrem, že tyto svým obsahem ničím konkrétním nepotvrzují předpokládanou skutečnost, že se původní vlastník neprovinil proti čsl. státu především v souvislosti s dekretem č. 138/1945 Sb., neboť tyto svědecké výpovědi dokládají pouze jeho kladné, avšak subjektivní, postoje původního vlastníka nemovitosti k paní O. a panu G. během nacistické okupace.
K výzvě Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil rovněž Ústřední pozemkový úřad, který ve svém vyjádření nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí o potvrzení zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení napadeného ústavní stížností uvedl, že nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že byl citovaným rozhodnutím krácen na svých právech, jež mu zaručuje Listina, neboť v celém průběhu restitučního řízení mu byl zaručen stanovený postup k uplatnění jeho práv. Současně Ústřední pozemkový úřad vyslovil ve svém vyjádření domněnku, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu nevyužil všech zákonných prostředků, konkrétně nepodal podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, ani nepodal žalobu k vrchnímu soudu. Z výše uvedených důvodů Ústřední pozemkový úřad navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
K námitce Ústředního pozemkového úřadu, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel proti jeho rozhodnutí nepodal podnět k jeho přezkoumání mimo odvolací řízení, ani žalobu k vrchnímu soudu, lze uvést, že nevyužití institutu přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu nepředstavuje podle názoru Ústavního soudu důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost. I když v nálezu Ústavního soudu ve
věci, sp. zn. IV. ÚS 366/96, byl vysloven názor, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení nelze považovat za rozhodnutí pouhé procesní povahy, vymykající se možnosti přezkumu soudem podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., nejde v posuzované věci o případ nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech
3 IV. ÚS 147/97
prostředků k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jestliže až do dání citovaného nálezu ústavního soudu návrh na přezkoumání správního rozhodnutí takovém případě podán nebyl. Podle názoru Ústavního soudu, tak jak jej vyjádřil ve svém dalším rozhodnutí ve věci, sp. zn. 1 V. ÚS 92/97, nelze totiž uvedený nedostatek nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva vytýkat v situaci, kdy o nemožnosti přezkumu rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení nejen v soudní praxi (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 42/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale ani v právní teorii, nebyly v době podání ústavní stížnosti pochybnosti. .
Ve vztahu k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústřední pozemkový úřad svým postupem v řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu o nepovolení obnovy řízení, zjevně neporušil ustanovení čl. 1 1 odst. 1 Listiny, když jeho aplikace podle již ustálené judikatury Ústavního soudu nepřichází v úvahu ve vztahu I, vlastnictví dosud neexistujícímu, jak je tomu v případech restitučních řízeních, v nichž je teprve rozhodováno, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro eventuální obnovu původního vlastnického práva ve vztahu k žadatelům o restituci. Vzhledem k problematičnosti restitučních případů Ústavní soud posoudil věc stěžovatele i z hlediska dodržení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (byt' se jeho porušení stěžovatel výslovně nedovolává), a to rovněž se závěrem, že v řízení o povolení obnovy řízení tato práva porušena nebyla. Na způsobu, jakým orgány veřejné moci zhodnotily význam dvou individuálních svědeckých výpovědí ohledně chování původního vlastníka konfiskovaných nemovitostí ve vztah k jejich osobám v době nacistické okupace, neshledal Ústavní soud nic, co by zakládalo ve vztahu ke stěžovateli porušení jeho ústavně zaručených práv. V této souvislosti považuje ústavní soud za vhodné poukázat na to, že sám stěžovatel v průběhu restitučního řízení ve svém bodání ze dne 6.9.1993 okresnímu pozemkovému úřadu, list č. 31 spisového materiálu okresního pozemkového úřadu, uváděl, že "považuje za vyloučené, aby žádal svědecké výpovědi na občanech, kterým v rozhodné době bylo 10 až 20 let a kteří možná žijí, ale nejsou schopni spolehlivě vypovídat o osobních poměrech J.N.". Závěr Ústředního pozemkového úřadu o tom, že tyto svědecké výpovědi mají hodnotu v subjektivním vztahu ke konkrétním osobám, lze tedy podle názoru Ústavního soudu akceptovat, a přisvědčit i závěru, že nejde o dodatečně najevo vyšlé nové skutečnosti nebo důkazu ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 správního řádu, které by byly důkazem o tom, že původní vlastník nemovitostí se neprovinil proti čs. státu.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu