ECLI:CZ:US:1998:4.US.167.98
sp. zn. IV. ÚS 167/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Z.P. a Ing. J.P., zastoupených JUDr. L.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 1998, č.j. 38 Ca 142/97-27, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 1998, č.j. 38 Ca 142/97-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 4. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku (správně usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 1998, č.j. 38 Ca 142/97-27 a rozsudku (správně usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 1998, č.j. 38 Ca 142/97-28. Uvedenými usneseními bylo zastaveno řízení, kterým se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 25. 3. 1997, č.j. 704/140/97 a ze dne 25. 3. 1997, č.j. 949/140/97, jimiž bylo podle §55 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů rozhodnuto tak, že se nepovoluje přezkoumání platebních výměrů o vyměření darovací daně vydaných F.ú. pod č. 228 ze dne 12. 6. 1995, č.j. 21716/960/1995/2 a pod č. 227 ze dne 12. 6. 1995, č.j. 21717/960/1995/2.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadenými usneseními Městského soudu v Praze, bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvádí, že městský soud nesprávně posoudil otázku, kdy je z pravomoci soudu vyloučeno rozhodnutí procesní povahy (§248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.). Dle názoru stěžovatelů rozhodnutí FŘ mají hmotněprávní povahu a proto by měla být soudně přezkoumatelná. Dále uvádí, že k dalšímu zásahu do základních práv a svobod došlo tím, že daňová povinnost byla vyměřena na základě vyhlášky a nikoliv zákona a odkazují na důvody uvedené v žádosti o přezkoumání daňového rozhodnutí. Navrhují, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížností napadené rozsudky (správně usnesení) zrušil, žalobě podané proti rozhodnutí druhoinstančního správce daně vyhověl a nařídil provést přezkumné řízení, jehož výsledkem bude zrušení nesprávně vystavených platebních výměrů na daň darovací.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Dále uvedl, že rozhodnutími finančního ředitelství nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelů, neboť jejich vydáním se práva a povinnosti nezměnily a platební výměr o vyměření darovací daně zůstal nedotčen. Jde o rozhodnutí procesní povahy, která neměla na právní vztahy již existující žádný vliv. Práv a povinností stěžovatelů se dotýká původní platební výměr, kterým byla vyměřena daň, přičemž stěžovatelům nic nebránilo, aby se proti němu odvolali a poté podali žalobu o přezkoumání rozhodnutí odvolacího orgánu. Pokud stěžovatelé svých oprávnění v původním řízení nevyužili, nelze se v nynějším stádiu dovolávat toho, že došlo ke zkrácení jejich práv, neboť bylo na jejich rozhodnutí, zda svých práv v původním - vyměřovacím - řízení využijí či nikoliv. V daném případě byla žaloba podána po více než dvou letech od vydání platebního výměru. Pokud by měl soud přezkoumávat rozhodnutí finančního ředitelství, musel by přezkoumat zákonnost původního platebního výměru. Stalo by se tak za situace, kdy v době podání žaloby nebyly splněny podmínky pro přezkum, tj. vyčerpání řádných opravných prostředků (§247 odst. 2 o.s.ř.) a lhůta k podání žaloby (§250b odst. 1 o.s.ř.). Takovým postupem by došlo k popření základních podmínek správního soudnictví stanovených v části páté o.s.ř. a k nerovnému postavení vůči těm účastníkům daňového řízení, kteří svých práv v původním vyměřovacím řízení využili a kteří se mohli soudního přezkumu domáhat ve dvouměsíční lhůtě. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
FŘ, jako vedlejší účastník, uvedlo, že Městský soud v Praze napadenými usneseními potvrdil jeho právní názor vyjádřený ve stanovisku k žalobě a z toho důvodu nepředkládá žádné další návrhy ani vyjádření. Současně se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud z fotokopií shora uvedených platebních výměrů č. 227 a 228 F.ú. zjistil, že oba výměry obsahují řádné poučení o možnosti podat proti těmto rozhodnutím u podepsaného správce daně odvolání do 30 dnů ode dne jejich doručení. Tohoto práva stěžovatelé nevyužili a teprve prostřednictvím svého daňového poradce dopisem ze dne 6. ledna 1997 požádali uvedený finanční úřad o přezkoumání daňových rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 13. 6. 1997 sp.zn. IV. ÚS 366/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 8, ročník 1997 - II. díl, č. 78), podle něhož rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení (§62 a násl. zákona č. 71/1967 Sb.) není rozhodnutím pouhé procesní povahy a proto není vyloučeno jeho přezkoumání v řízení podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř. Podle názoru Ústavního soudu nic nebrání tomu, aby uvedené stanovisko bylo analogicky použito i na případy, kdy obecné soudy přezkoumávají rozhodnutí finančních ředitelství o tom, že v jednotlivém případě nebyly splněny podmínky pro přezkoumání daňového rozhodnutí podle §55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud však současně připomíná, že podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy. Výjimky z uvedené zásady jsou upraveny ve druhém odstavci citovaného ustanovení. Pokud tedy stěžovatelé nevyužili možnosti podat proti platebním výměrům F.ú. ze dne 12. 6. 1995 č. 227 a 228 odvolání, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Přistoupit na stanovisko, že lze celou záležitost od počátku přezkoumat na základě ústavní stížnosti proti rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, by de facto znamenalo anulovat lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve věci samé.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a proto ústavní stížnost, jako návrh nepřípustný, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, když v daném případě neshledal důvody k neodmítnutí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 cit. zákona
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj