ECLI:CZ:US:1999:1.US.138.99
sp. zn. I. ÚS 138/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěch Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti G. T., a.s., zastoupené advokátem JUDr. Z. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 28 Ca 263/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 5. 1997, č.j. FŘ 3132/B/3/97. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 3 dne 31. 10. 1996 pod čj. 61611/96/003/91535829/96/SH, jímž byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty za období srpen 1995 - prosinec 1995 v celkové výši 3,365.356 Kč.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatelka prováděla distribuci tiketů televizních her Tutovka a TV Bingo Nova a distribuci propagačních materiálů TV hry Bingo Nova. Při kontrole daně z přidané hodnoty, provedené Finančním úřadem pro Prahu 3, bylo zjištěno, že stěžovatelka ze zdanitelných plnění (distribuce herních tiketů) neodvedla daň a při distribuci propagačních materiálů na základě smlouvy s AD-Reklamní agenturou s.r.o. stěžovatelka při výpočtu daně použila nesprávnou sníženou sazbu daně ve výši 5% a 2% provize za prodané tikety, přestože AD-Reklamní agentura nebyla provozovatelem hry a odměna za distribuci propagačních materiálů tedy měla být zdaněna základní sazbou. Proto byla stěžovatelce doměřena výše uvedená daň.
Podle ustanovení §34 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, je od daně osvobozeno provozování loterií a jiných podobných her s výjimkou služeb souvisejících s jejich provozováním zajišťovaných pro provozovatele jinými osobami. To podle Městského soudu v Praze znamená, že související služby, které pro provozovatele her zajišťovala stěžovatelka, byly zdanitelným plněním. Stěžovatelka však neplnila svoji povinnost řádně vystavovat daňové doklady a proto finanční úřad musel cenu zdanitelného plnění dovozovat ze smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a provozovateli "bez ohledu na to, jaký způsob distribuce žalobce pro realizaci zadaných služeb zvolil."
V další části odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze podrobně vyložil, jakým způsobem byla - na základě příslušných smluv - zjištěna cena zdanitelného plnění. Jiné skutečnosti, jako např. zda stěžovatelka prodávala tikety sama nebo prostřednictvím dalších prodejců, jak získanou provizi přerozdělila atp., prý nejsou z hlediska zdanění plnění uskutečněného mezi stěžovatelkou a provozovatelem rozhodné, neboť "se týkají plnění ceny dohodnutého mezi žalobcem a dalšími případnými prodejci, včetně otázky rozdělení provize z těchto následných plnění. Nemodifikují tak nikterak výši ceny předmětného zdanitelného plnění a tím ani základ daně z přidané hodnoty, jíž byl žalobce povinen zaplatit".
Za jádro sporu proto Městský soud v Praze označil skutečnost, že stěžovatelka prý z pohledu daňového řízení věc nepochopila a zaměňovala pojem ceny zdanitelného plnění z předmětných smluv s pojmem celkové provize, získané v důsledku prováděné distribuce herních tiketů. Zásadou fungování daně z přidané hodnoty totiž je to, že jí podléhá každé provádění zákonem vymezeného plnění včetně poskytování služeb, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla cena zdanitelného plnění určena či nikoliv. V daném případě byla cena zdanitelného plnění mezi stěžovatelkou a provozovateli určena, takže její výše nemohla být "posuzována odlišně podle toho, zda byla v každém jednotlivém případě poskytována přímo žalobcem nebo dalšími zprostředkovateli a podle toho, jaká tržba ze zvoleného distribučního řetězce poskytovateli služby vzešla či nikoliv."
Ohledně námitky, týkající se sazby zdanění (plnění), vyplývajícího ze smlouvy ze dne 23. 9. 1994 o distribuci propagačních materiálů TV hry Bingo Nova, Městský soud v Praze uvedl, že reklamní služby a ostatní obchodní služby jinde neuvedené podléhají daňové sazbě 22% a tedy nikoliv sazbě snížené (5%). Služby, které stěžovatelka poskytovala, prý podle jejich povahy nelze považovat za zprostředkovatelské služby související s provozováním loterií a jiných podobných her (zdaněné sazbou 5%), neboť podstatou předmětných smluv nebylo zprostředkování určitého plnění pro provozovatele her ve smyslu ustanovení §642 obchodního zákoníku, nýbrž přímá distribuce reklamních materiálů.
Z uvedených důvodů proto Městský soud v Praze podanou žalobu zamítl.)
V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že napadeným rozsudkem porušil Městský soud v Praze čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že uvedená rozhodnutí finančních úřadů byla vydána v rozporu se zákonem a že se Městský soud v Praze nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Jde prý především o to, že stěžovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty za distribuci tiketů hry Tutovka, přestože již tuto daň odvedla z části provize, získané jako rozdíl mezi nákupní cenou tiketů a prodejní cenou tiketů konečným distributorům. Tím údajně Městský soud v Praze "neposkytl navrhovateli efektivní ochranu jeho práva".
Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze a dále Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že pouze vztah mezi provozovatelem hry a jejím distributorem (stěžovatelkou) byl vztahem, z něhož vzešlo plnění rozhodné pro doměřenou daňovou povinnost; nikoliv vztah mezi stěžovatelkou a dalšími distributory - finálními prodejci. Námitky, obsažené v ústavní stížnosti, se prý tedy vztahují k jiné daňové povinnosti a nasvědčují tomu, že stěžovatelce není zřejmý princip fungování daně z přidané hodnoty. Daňová povinnost je podle zákona č. 588/1992 Sb. "dána z každého plnění", jež podléhá této dani a které má svou hodnotu v každém článku řetězce poskytování služeb. Proto prý nelze argumentovat tím, že jestliže společnost uhradila daň z přidané hodnoty z provize ve vztahu k finálním prodejcům, je tím splněna i daňová povinnost (popř. její část), vyplývající pro ni také z plnění pro provozovatele hry na základě s ním uzavřeného smluvního vztahu, neboť se jedná o dvě odlišné daňové povinnosti. Ústavní stížnost se prý tedy opět vrací k posouzení toho, co bylo v daném případě nutno považovat za zdanitelné plnění, čímž se však již Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dostatečně zabýval.
Proto Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu. rovněž s námitkami stěžovatelky nesouhlasilo. V daňovém řízení prý bylo prokázáno, že stěžovatelka jednala v rozporu s daňovými předpisy, což potvrdil napadeným rozsudkem i Městský soud v Praze, a předmětná rozhodnutí finančních orgánů proto nelze hodnotit jako nezákonná. Námitka obsažená v ústavní stížnosti prý svědčí o nepochopení principu fungování daně z přidané hodnoty, "a to bylo zřejmě i jedním z důvodů nesprávného postupu při uplatňování této daně". Uvedená daň byla totiž přiznána toliko ve vztahu ke konečným prodejcům, avšak tato daňová povinnost není totožná s daňovou povinností, vzniklou v souvislosti se službami poskytovanými přímo provozovateli hry.
Proto Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu rovněž není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "obyčejnými" zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Jádrem podané ústavní stížnosti je námitka, spočívající ve své podstatě pouze v nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem Městského soudu v Praze, vysloveným v napadeném rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že soud se dostatečně nevypořádal s její námitkou, že předmětnou daň z přidané hodnoty již odvedla, a to z části provize, kterou získala jako rozdíl mezi nákupní cenou tiketů a jejich prodejní cenou konečným distributorům hry. Ústavní soud se však v tomto směru ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze (obsaženém v napadeném rozsudku i ve vyjádření k ústavní stížnosti), že je nutno odlišovat daňovou povinnost, vyplývající ze vztahu mezi stěžovatelkou a tzv. konečnými distributory tiketů, a povinnost vyplývající ze vztahu mezi stěžovatelkou a provozovateli her. Plnění ve vztahu ke konečným distributorům tiketů proto není plněním ze smluvního vztahu k provozovatelům her a nemůže tedy ovlivňovat ani daňový základ pro daň z přidané hodnoty, vyplývající ze smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a provozovateli her. Předmětem dodatečného platebního výměru však bylo toliko zdanitelné plnění ze smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a provozovateli her.
Pokud byly v předmětných smlouvách uváděny ceny, za které měla stěžovatelka poskytovat tikety konečným distributorům, nelze tyto údaje považovat za hodnoty, jež by mohly ovlivnit zdanitelné plnění z uvedených smluvních vztahů. Pro definici zdanitelného plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty je totiž rozhodující pouze cena, za niž stěžovatelka tikety převzala od provozovatelů her, a nominální cena těchto tiketů. Rozdíl těchto cen je zdanitelným plněním ve smyslu citovaného zákona. Ceny, za které by stěžovatelka měla tikety poskytovat konečným distributorům, tak mohou mít pouze charakter doporučení, jímž nejsou ovlivněny výše uvedené údaje pro stanovení zdanitelného plnění.
Městský soud v Praze se těmito otázkami zabýval velmi podrobně a jeho rozsudek je náležitě a přesvědčivě odůvodněn. Tím se zároveň odpovídajícím způsobem vypořádal i s námitkou, uplatněnou v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatelky, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze porušil její základní práva, jichž se dovolává, je proto zjevně neopodstatněné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu