ECLI:CZ:US:1999:1.US.254.99
sp. zn. I. ÚS 254/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného JUDr. V. O., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1999, čj. 5 A 107/96 - 55, a rozhodnutí ministra hospodářství ČR ze dne 28. 6. 1996, čj. 9356/96, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí ministra hospodářství v řízení o přezkoumání rozhodnutí stavebního úřadu mimo odvolací řízení. Stěžovatel se domnívá, že napadeným soudním rozhodnutím, stejně jako rozhodnutím správního úřadu, které mu předcházelo, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozhodnutí ministra hospodářství nálezem zrušil.
V dané věci se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze, že (původně) napadené rozhodnutí ministra hospodářství mělo zcela zřetelně charakter rozhodnutí procesního, neboť jím správní orgán vyjádřil toliko nastalou procesní skutečnost, že totiž je již v důsledku uplynutí zákonné lhůty nepřípustné, aby věc byla znovu v meritu projednávána. Proto zde nelze vůbec posuzovat eventuálně existenci hmotněprávních aspektů rozhodnutí o zastavení mimoodvolacího řízení, a tedy ani uvažovat o určité analogii s judikováním Ústavního soudu v případě, kdy Ústavní soud shledal hmotněprávní aspekty u procesního rozhodnutí o obnově správního řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 366/96 publikovaný pod č. 78, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci, neboť především z důvodu řádného odborného posouzení právních aspektů je zavedeno obligatorní právní zastoupení) mohlo a mělo být zřejmé, že obecný soud se v rámci správního soudnictví nebude moci žalobou z důvodu inkompetence zabývat (srov. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.). Pokud podle názoru stěžovatele nebylo zřejmé, zda je k rozhodnutí příslušný obecný či Ústavní soud, měl vedle žaloby u obecného soudu podat v zákonem stanovené lhůtě i ústavní stížnost (analogicky srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 22/93 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 311 a násl.). Ústavní stížnost však byla podána až po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze.
Odvolání ústavní stížnosti na porušení ústavně zaručených práv stěžovatele není průkazné a činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že úvodní články Listiny základních práv a svobod (včetně čl. 1 a čl. 3 odst. 3, jejichž porušení stěžovatel namítá), mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první Listiny základních práv a svobod. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny základních práv a svobod proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná. Vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny základních práv a svobod, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno.
Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv a senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu