ECLI:CZ:US:1999:1.US.257.99
sp. zn. I. ÚS 257/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. 3. 1998, čj. 5 C 564/96 - 38, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, čj. 26 Co 422/98 - 63, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen shora citovaný rozsudek Okresního soudu Praha - západ ve věci zaplacení částky Kč 317 461,-- s příslušenstvím. Domnívá se, že rozsudky obou soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudky Krajského soudu v Praze i Okresního soudu Praha - západ zrušil.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, jak již bylo uvedeno v řadě předchozích rozhodnutí, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným, a nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel v návrhu toliko polemizuje s názory, závěry a výklady obecných soudů, a to vesměs za použití argumentace již uplatněné v předchozím soudním řízení, v němž byla projednávána žaloba stěžovatele proti České republice o zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového prospěchu) a náhrady škody. S názory stěžovatele se přitom ostatně soudy řádně vypořádaly. Jak nicméně vyplývá z výše uvedeného, přezkum takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Vlastní ústavněprávní argumentace pak spočívá pouze ve vyslovení názoru, že v dané věci byla "práva státu vlastnit majetek povýšena nad totožná práva jednotlivce, aby se stát ujal vlastnictví faktickou a nikoliv právní cestou" a v tvrzení, že soudy neposkytly navrhovateli "jím požadovanou ochranu".
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že čl. 11, resp. pak zvláště čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a kupř. proto probíhá soudní řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).
K výhradě neposkytnutí ústavně zaručené soudní ochrany právům si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pro úplnost je třeba uvést, že úvodní články Listiny základních práv a svobod (včetně čl. 1, jehož porušení stěžovatel namítá), mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první Listiny základních práv a svobod. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny základních práv a svobod proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny základních práv a svobod, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatele čl. 11, jehož porušení ovšem, jak vysvětleno výše, namítat v daném případě úspěšně nelze.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a musel proto ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu