ECLI:CZ:US:1999:1.US.282.98
sp. zn. I. ÚS 282/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sportovního klubu S., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1997, čj. 16 Co 120/97 - 109, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, čj. 2 Cdon 1873/97 - 124, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR ve věci navrácení majetku podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1990 Sb. a též zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. Domnívá se, že uvedenými rozsudky byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, stejně jako čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje zrušení obou rozsudků.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření jak Městského soudu v Praze, tak Nejvyššího soudu ČR.
Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne
4. 5. 1999 především uvádí, že ústavní stížnost opakuje obranné argumenty, s nimiž se v plném rozsahu odvolací soud při přezkumu správnosti rozsudku soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku vypořádal. Pokud pak ústavní stížnost vyčítá městskému soudu porušení ústavního práva stěžovatele na stejný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva, lze proti takové argumentaci odkázat na smysl a účel zákona č. 173/1990 Sb. a zákona č. 232/1991 Sb. Jinak odkazuje na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření ze dne 19. 5. 1999 především konstatuje, že se necítí povolán cokoli dodávat k vlastnímu odůvodnění napadeného rozsudku již proto, že stěžovatel - ve vztahu k argumentaci dříve užité před odvolacím a dovolacím soudem - ničeho nedodává, svá tvrzení mechanicky opakuje, a oba soudy na ně již reagovaly. Pokud jde o námitku stěžovatele, že "by byl majetek velké hodnoty...vydán jakékoli skupině lidí, která se formálně zaregistruje...", konkrétně vůči žalobkyni takovou námitku nevznesl a nevznáší ani v podané ústavní stížnosti. Žádá-li stěžovatel, aby "znovu vzniklá dobrovolná organizace" byla "nástupcem svou skutečnou činností a posláním", měl by především doložit, že žalobkyně tento znak nesplňuje. Namísto toho, ačkoli totéž Nejvyššímu soudu ČR vytýká, sám ulpívá na aspektech "formálních". Dále předseda senátu Nejvyššího soudu ČR uvádí, že shodný právní názor, který Nejvyšší soud ČR vyslovil v napadeném rozsudku, obsahuje i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1325/96, uveřejněný pod č. 2 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999. Nejvyšší soud ČR je přesvědčen, že se svým rozhodnutím nedotkl ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a má za to, že jeho ústavní stížnost není důvodná, a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, spisového materiálu a vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
V dané věci stěžovatel především polemizuje s názorem obecných soudů, zda je Dělnická tělocvičná jednota (v původním sporu žalobkyně) skutečným nástupcem původní tělocvičné jednoty. Vesměs však toliko opakuje argumentaci a názory, které již uplatňoval v soudním řízení, přičemž namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se - jak lze zjistit z důkladně vypracovaných odůvodnění rozsudků Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR - se všemi námitkami řádně vypořádaly.
Pokud jde o námitku porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud se přiklonil ke stanovisku Nejvyššího soudu ČR, který se v odůvodnění svého rozsudku s uvedeným názorem stěžovatele řádně vypořádal. K námitce o porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud konstatuje, že citované ustanovení má charakter toliko základního, obecného ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první Listiny základních práv a svobod, kterou uvádí. Principy obsažené v těchto úvodních článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod proto samostatně zpravidla napadat nelze - a ostatně stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuvádí - vždy je nutno také uvést konkrétní základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny základních práv a svobod, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatele čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud však stěžovatel namítá porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a např. proto probíhá soudní řízení (srovnej např. III. ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu