ECLI:CZ:US:1999:1.US.298.97
sp. zn. I. ÚS 298/97
Usnesení
I. ÚS 298/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeným JUDr. J.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1997, č.j. 6 Co 2550/96-110, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť tento rozsudek v bodě I. obsahuje řadu zásadních pochybení, které ve svém souhrnu znamenají porušení práv stěžovatele ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se žalobou proti S.- Č.B., domáhal zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 6. 1996 v celkové výši 245 437,80 Kč a dále od července 1995 částku 9 956,80 Kč měsíčně s příslušenstvím. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 9. 7. 1996, č.j. 13 C 232/94-80, takto:
I. ÚS 298/97
1. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 79 382,- Kč hrubého za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 6. 1996 s úroky z prodlení ve výroku specifikovanými.
II. Žalovaný je povinen počínaje měsícem červencem 1996 platit žalobci náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 4 218,-Kč hrubého
měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám žalobce.
II.. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku za uvedenou dobu
v další částce 166 055,- Kč se zamítá.
IV. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci další částku 5 738,80 Kč měsíčně se zamítá.
V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 1996, č j. 13 C 232/94-80, v odstavci I. takto:
V odstavci prvním I. žalovaný S.Č.B., je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 123 147,- Kč za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 4. 1997 s úroky z prodlení, jejichž výše za období od 16. 7. 1994 do 16. 5. 1997 je ve výroku rozsudku přesně specifikována.
II. Žalovaný je povinen počínaje měsícem květnem 1997 platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 4 535,- Kč hrubého měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám žalobce.
II.. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku za uvedenou dobu v další částce 122 290,- Kč se zamítá.
IV. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci další částku 5 421,80 Kč měsíčně se zamítá.
V. Výrok o nákladech řízení před soudy prvního stupně se potvrzuje.
VÍ. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
Stěžovatel vytýká odvolacímu (i prvoinstančnímu) soudu, že extrémně posoudily přípis S.M., Č.B., ze dne 20. 12. 1993 (jako okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. §53 odst. 1 zákoníku práce) a že dovodily, že toto skončení pracovního poměru zavinil stěžovatel, čímž se připravil o výdělek, kterého mohl u S.M., Č.B. dosahovat. Tento přípis je však nadepsán jako "rozvázání pracovního poměru" a obsahuje sdělení, že pracovní poměr J.K. je ke dni 20. 12. 1993 zrušen a je
I. ÚS 298/97
ukončen podle ust. §46 zákoníku práce a podle kolektivní smlouvy z r. 1993. Z této formulace však nevyplývá, že by se mělo jednat o okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 zákoníku práce z důvodu zvlášť' hrubého porušení pracovní kázně. Je absurdní a lidsky nespravedlivé, aby uvedený přípis, který zaviněním zaměstnavatele postrádá triviální náležitosti stanovené zákoníkem práce, byl takto zneužit proti stěžovateli. Soud prý rovněž pochybil, když vycházel z fiktivního výdělku stěžovatele ve výši 3 927,- Kč hrubého měsíčně a tento hrubý výdělek odečetl od čistého průměrného výdělku stěžovatele před vznikem škody. K závažnému pochybení došlo také při nesprávném výpočtu valorizace předchozího výdělku o 53, 5 % podle zákona č. 297/1991 Sb. Chybně byl valorizován krácený výdělek 4 124,- Kč, přestože valorizovat bylo třeba nekrácený výdělek 4 498,- Kč a teprve takto valorizovaný výdělek 6 904,- Kč pak krátit podle §195 odst. 2 zákoníku práce na 5 928,- Kč. Další pochybení soudu spočívá v nepřezkoumatelnosti výpočtu náhrady za ztrátu výdělku v částce 4 535,- Kč hrubého měsíčně přiznané stěžovateli počínaje měsícem květnem 1997 a v nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti přiznaných úroků z prodlení. Celá řada zásadních pochybení krajského soudu ve svém souhrnu znamená porušení práv stěžovatele, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem, jak to zaručuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1997, č.j. 6 Co 2550/96-110, zrušen.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou převážně totožné s námitkami, které stěžovatel uplatňoval v řízení před soudem prvního stupně a i v řízení odvolacím. Odvolací soud k nim zaujal stanovisko v odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník řízení - S.M., Č.B., - nepovažuje za zásadní pochybení soudů nesprávné posouzení jeho podání ze dne 20. 12. 1993 (jako okamžitého zrušení pracovního poměru), neboť i když v něm není obsažen termín "okamžité" zrušení pracovního poměru, přesto je z něho jednoznačně patrno, že pracovní poměr končí dne 20. 12. 1993, tedy v den, kdy je podání vyhotoveno (datováno); nemůže proto pracovní poměr skončit jinak, než okamžitým zrušením. Podle názoru vedlejšího účastníka nemělo být stěžovateli přiznáno nic a žaloba měla být zamítnuta. Proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen.
I. ÚS 298/97
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, o němž Nejvyšší soud České republiky rozhodl rozsudkem ze dne 27. 10. 1998, č.j. 2 Cdon 1705/97-140, tak, že
1. dovolání žalobce (stěžovatele) proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 4.
1997 s úroky z prodlení (jejichž výše je za období od 16. 7. 1994 do 16. 5. 1997 ve výroku rozsudku přesně specifikována) a "počínaje měsícem květnem 1997" platit žalobci pravidelný měsíční peněžitý důchod 4 535,- Kč, se odmítá;
2. v dalším se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. května 1997 (správně jde o rozsudek ze dne 20. 7. 1997) č j. 6 Co 2550/96-110, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 1996, č.j. 13 C 232/94-80 (s výjimkou výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci za dobu od 1. 1. 1994 do 30. 6. 1996 částku 79 382,- Kč s úroky z prodlení tam uvedenými) jímž bylo žalovanému uložena povinnost platit žalobci od 1. 7. 1996 pravidelný měsíční peněžní důchod ve výši 4 218,- Kč, a jímž byla žaloba o zaplacení 43 765,- Kč a o další pravidelný měsíční důchod od 1. 5. 1997 ve výši 317,- Kč zamítnuta, se z r u š u j í a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Z toho vyplývá, že tímto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl ve svých důsledcích zrušen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 1996, č.j. 13 C 232/94-80, ve výroku sub III., IV. a V. (jak je patrno z rozdílu částek přiznaných okresním soudem a krajským soudem) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výroku sub III. až VI.
Stěžovatel ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1998, č.j. 2 Cdon 1705/97-140, ústavní stížnost nepodal.
Ústavní soud po posouzení všech skutečností dospěl k následujícímu závěru:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadl pouze rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1997, č.j. 6 Co 2550/96-110, ačkoli na základě jeho dovolání proti tomuto rozsudku rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 27. 10. 1998, č j. 2 Cdon 1705/97-140, dovolání proti napadenému rozsudku ve výroku sub I. a II. odmítl a
I. ÚS 298/97
ve výroku sub III. a VI. zrušil. Nejvyšší soud ČR dále zrušil i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a to ve výroku sub III. a V. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci dne 17. 11. 1998. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno [§72 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty. K zásadě, že předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, již zaujal totožné stanovisko Ústavní soud ve věcech dříve projednávaných, např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, usnesení č. 2, a dále ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96, viz tatáž Sbírka - svazek 5, usnesení č. 13.
Tyto úvahy se týkají i té části rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1998, č.j. 2 Cdon 1705/97-140, jíž bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1997, č j. 6 Co 2550/96-110, ve výroku sub I. a II. odmítnuto. I když rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této části je jen procesní povahy, přesto jde podle názoru Ústavního soudu v souzeném případě o skutečnost relevantní. Pokud by totiž Ústavní soud z hlediska posouzení některých tvrzení stěžovatele dospěl k odlišnému názoru, než jaký zaujal Nejvyšší soud ČR, a jestliže by přesto rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, vznikl by rozpor, který by nebyl odstraněn. Takto již rozhodoval Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 233/96, která se týkala téže problematiky. V tomto rozsahu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tu část napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, která byla ve výroku sub III. až VI. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zrušena, pak v této části je ústavní stížnost podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
I. ÚS 298/97
předpisů, nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Řízení totiž běží dále a není tedy skončeno.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ust. §75 odst. 1 ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a současně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu