ECLI:CZ:US:1999:1.US.3.99
sp. zn. I. ÚS 3/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti S. K., zastoupené advokátem JUDr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 37 Co 392/95, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1269/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. 10. 1995, sp. zn. 10 C 477/95, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 11. 1996 rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodu tak, že žalovaný (Česká republika - Okresní úřad v Havlíčkově Brodě) je povinen zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 543.071 Kč s příslušenstvím a co do zbytku žalobu, pokud jde o časové vymezení úroků z prodlení, zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že se stěžovatelka domáhala náhrady za znehodnocené nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Z provedeného dokazování soud zjistil, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, na jejíž majetek byla uvalena národní správa. V rozhodném období přešla podstatná část jejího majetku (nemovitostí) na stát, přičemž tyto nemovitosti byly celkově znehodnoceny. Žalovaný byl povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle ustanovení §23 odst. 2 zákona o půdě, protože prý "jeho předchůdce jako správce tohoto majetku neurčil jednotlivé právnické nebo fyzické osoby, které by tento majetek měly užívat." Proto Okresní soud v Havlíčkově Brodu žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem změnil citovaný rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce 528.053 Kč s příslušenstvím zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelka se domáhala náhrady za znehodnocení obytné části č. 7 v kat. území U. P. (ve výši 74.515 Kč), která prý nepřešla do vlastnictví státu, a náhrady za odstranění staveb stodoly, kolny na stroje, chléva, kolny, srubového domku, krytého stohu, oplocení a studny v témže kat. území (ve výši 453.538 Kč), přičemž údajně nebylo objasněno, zda tyto stavby přešly do vlastnictví státu. Stěžovatelka se proto domáhala (1.) náhrady za znehodnocené nebo odstraněné hospodářské budovy, jejichž vlastnictví jí bylo ponecháno (§23 odst. 1 a 2 zákona o půdě) a (2.) náhrady za zaniklé hospodářské budovy, jejichž vlastnictví přešlo v rozhodném období na stát.
K náhradě ad 1.) Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že stěžovatelka neprokázala, že by dříve vlastnila budovy celé a závěr okresního soudu v tomto směru tedy neměl oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka prý totiž vlastnila toliko jejich polovinu, další 3/8 zdědila v roce 1969 po své sestře M. P. a osud 1/8, která původně patřila Dr. A. P., zůstal neobjasněn. Proto by stěžovatelka mohla úspěšně žádat náhradu pouze ve výši odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu jedné poloviny a teprve pokud by prokázala, že ke znehodnocení či odstranění budov došlo po 14. 3. 1969 (tj. po smrti její sestry), i náhrady ve výši odpovídající dalšímu nabytému podílu 3/8. Navíc prý nebylo prokázáno, že by předmětné budovy užívaly organizace podle zvláštních předpisů, čímž je podmíněno právo na náhradu ve smyslu §23 odst. 1 zákona o půdě. Protože tyto budovy byly zřejmě užívány bez jakéhokoliv právního důvodu, nemohl stěžovatelce ani z tohoto titulu vzniknout nárok na náhradu. Kromě toho nebylo zjištěno, že by předmětné budovy užíval žalovaný, a že by tedy byl povinnou osobou k poskytnutí náhrady (§23 odst. 2 zákona o půdě). Dále prý stěžovatelka nemohla se svou žalobou uspět jednak proto, že podle §16 odst. 4 zákona o půdě náhrada spočívá ve věcech nebo v podílu na jmění a nikoliv v peněžitém plnění, jednak proto, že je-li povinnou osobou okresní úřad, náhrady poskytuje pozemkový fond (§18a cit. zákona).
K náhradě ad 2.) Krajský soud v Hradci Králové konstatoval, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve vztahu k 7/8 předmětných nemovitostí. Spoluvlastnický podíl k 1/8 nemovitostí však náležel jejímu švagrovi Dr. P., jehož pobyt není znám a řízení o jeho prohlášení za mrtvého dosud není skončeno. Proto prý nelze dovodit, že by stěžovatelka byla oprávněnou osobou i k této 1/8 nemovitostí. Navíc nebylo prokázáno, že by byl žalovaný povinnou osobou k poskytnutí náhrad, protože podle §16 odst. 2 zákona o půdě se musí jednat o právnickou osobu, která věc drží nebo držela v době zániku nemovitosti, což stěžovatelka ani netvrdila. Kromě toho - jak již bylo uvedeno - náhrada spočívá ve věcech nebo v podílu na jmění a náhrady by měl poskytnout pozemkový fond.
Proto Krajský soud v Hradci Králové uvedený rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodu změnil a žalobu stěžovatelky zamítl.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud ČR uvedl, že pokud je osobou povinnou k poskytnutí náhrad podle zákona o půdě okresní úřad, poskytuje náhrady oprávněným osobám podle ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě Pozemkový fond ČR, tedy právnická osoba odlišná od státu (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1816/96). Závazky povinných osob, jimiž jsou obce a okresní úřady, prý přešly ze zákona dnem 1. 7. 1993 na Pozemkový fond ČR, který je nadále pasivně legitimován ve sporech o poskytnutí náhrad podle zákona o půdě namísto těchto subjektů. Z toho Nejvyšší soud ČR dovodil, že v souzené věci žaloba podaná proti České republice - Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě "nemohla mít v této věci naději na úspěch, ani kdyby byla jinak důvodná". Žalobkyni však v průběhu řízení nic nebránilo podat proti pozemkovému fondu samostatnou žalobu. Proto se Nejvyšší soud ČR nezabýval dalšími námitkami, obsaženými v dovolání, a dovolání zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla splněna jejich poučovací povinnost plynoucí z ustanovení §§5, 43 odst. 1 a 104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a odvolací soud nevyhověl návrhu právního zástupce stěžovatelky, "aby pro případ zaujetí odlišného právního stanoviska na nejasné a rozdílné v teorii vykládané ustanovení zákona o půdě umožnil žalobkyni rozšířit okruh účastníků na straně žalované". Sám žalovaný (Česká republika - Okresní úřad v Havlíčkově Brodu) byl v této věci nečinný, nesplnil svoji poučovací povinnost a nepostoupil věc tomu státnímu orgánu, který měl nárok uspokojit. Stěžovatelka navíc utrpěla majetkovou újmu tím, že musí hradit náklady právního zastoupení. V důsledku údajně liknavého a nesprávného postupu správního orgánu dále došlo k porušení §3 odst. 1 až 3 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád). Tím prý soudy i správní orgány porušily čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K věcné stránce případu stěžovatelka uvedla, že příslušný restituční nárok postupně uplatnila u Státního statku Chotěboř, u Okresního úřadu Chotěboř a u Pozemkového fondu ČR - územního pracoviště Havlíčkův Brod. Protože však žádný z těchto subjektů "se necítil býti povinnou osobou", byla náhrada požadována u Okresním úřadu Havlíčkův Brod. Ten však k této otázce nezaujímal žádná stanoviska a protože náhradu odmítl poskytnout, byla podána žaloba, "když rovněž Pozemkový fond při jednáních s ním odmítal poskytnout náhradu a byl ochoten plnit teprve poté, co okresní úřad coby povinná osoba sepíše s oprávněnou osobou dohodu o plnění nároku, což tento odmítal". Konstrukce zákona o půdě je prý taková, že náhradu je nutno požadovat na osobě povinné, kterou však nemohl být pozemkový fond. Tím, že plní za povinnou osobu tam, kde je povinnou osobou obec či okresní úřad, nepřebírá označení "osoba povinná", nýbrž má specifické postavení, jelikož poskytuje náhrady v zastoupení za jinou (povinnou) osobu. V praxi pozemkový fond odmítá jednat o plnění, aniž by mu obec nebo okresní úřad postoupil nárok včetně jeho vyčíslení. Proto prý stěžovatelka postupovala výše uvedeným způsobem. Krajský soud měl vyhovět návrhu právního zástupce žalobkyně, v případě potřeby "vést žalobu" též proti Pozemkovému fondu ČR a měl věc vrátit okresnímu soudu, aby mohl být rozšířen okruh žalovaných. Nejvyšší soud ČR judikoval, že v podobných případech by měl soud účastníka poučit a vyzvat jej k opravě podání (č.j. Cpjn 50/93, částka 7-8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 260).
K dalším otázkám, jimiž se zabýval v napadeném rozsudku Krajský soud v Hradci Králové, stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s názorem, že nebylo prokázáno užívání podle zvláštních předpisů. Za zvláštní předpis lze totiž považovat i předpisy o správě národního majetku, podle nichž měl stát právo spravovat též opuštěný majetek. Právní předchůdce žalovaného ONV Chotěboř prý nemovitost užíval, a to tak, že ji přikázal jako byt rodině T., kterou vystěhoval z jiné části okresu. Další závěr soudu o nemožnosti peněžního plnění prý nelze považovat za správný, neboť jměním jsou i peníze. Stěžovatelka si byla vědoma toho, že příslušnou náhradu by v tomto případě poskytl pozemkový fond, považovala však za nutné uvést výši náhrady, neboť "směrování žaloby na poskytnutí věcí ve vlastnictví povinné osoby by odvádělo pozornost od předmětu řízení".
Proto se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR.
K ústavní stížnosti se vyjádřili toliko účastníci řízení - Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR. Vedlejší účastník - Okresní úřad v Havlíčkově Brodu - se nevyjádřil
Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a prohlásil, že s námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, nesouhlasí. Stěžovatelka prý žalovaného jasně označila a nebylo tedy nutné ji vyzvat k opravě nebo doplnění žaloby. Rovněž nebyla porušena poučovací povinnost soudu, protože ta se nevztahuje na hmotná práva a jestliže by tak soud učinil, porušil by zásadu rovnosti stran. Poučení o tom, kdo je podle hmotného práva nositelem povinností, jejichž splnění se stěžovatelova žaloba domáhal, bylo tedy vyloučeno. Krajský soud dodal, že pokud jde o rozšíření okruhu žalovaných, je přistoupení dalšího účastníka a záměna účastníka řízení v odvolacím řízení nepřípustná (§216 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření rovněž konstatuje, že poučení o tom, kdo je pasivně legitimovanou osobou, přesahuje rámec poučovací povinnosti a bylo by v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení. Ani případné porušení poučovací povinnosti by však v souzené věci pro dovolací soud nebylo významné, neboť je-li pasivně legitimován jiný subjekt než žalovaný, "nepřichází do úvahy jiné než zamítavé rozhodnutí" a tato vada by neměla vliv na správnost rozhodnutí "ve vztahu k danému žalovanému". Pokud stěžovatelka není spokojena s tím, že jí nebylo umožněno rozšířit žalobu o dalšího účastníka, měla a má prý stále možnost žalovat v samostatném řízení. V takovém řízení by podmínky pro použití doposud provedených důkazů byly stejné jako v případě objektivní kumulace, protože ve vztahu k novému žalovanému by nebylo možno uplatnit důkazy provedené před jeho vstupem do řízení a tudíž bez jeho součinnosti. Proto ani v případě porušení poučovací povinnosti soudy "by to nebyl důvod ke zrušení rozsudku", neboť toto porušení by nemělo vliv na správnost rozhodnutí ve vztahu k danému žalovanému a zrušení tohoto rozsudku nebylo podmíněno uplatnění nároku vůči jiným žalovaným.
Nejvyšší soud ČR sice přiznává, že ustanovení §18a zákona o půdě není zcela jednoznačné a že připouští i výklad, zastávaný stěžovatelkou. Nejvyšší soud ČR však právě v citovaném stanovisku č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek podává výklad tohoto ustanovení a stěžovatelka (resp. její právní zástupce) toto stanovisko zřejmě neznali, byť lze na účastnících spravedlivě požadovat, aby se s judikaturou publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se jimi uplatňovaného nároku, seznámili. Zvolený postup je prý v zájmu oprávněných osob, které tak nejsou nuceny žalovat nejprve povinnou osobu a poté případně i pozemkový fond.
Nejvyšší soud ČR navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy ČR (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud shledal, že hlavní spornou otázkou bylo posouzení, zda stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok proti pasivně legitimovanému subjektu, pokud podala žalobu proti České republice - Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodu. V této souvislosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy nesplnily svoji poučovací povinnost a že jí krajský soud neumožnil rozšířit okruh účastníků na straně žalované.
Ústavní soud z předmětného soudního spisu (č.l. 74) zjistil, že případné rozšíření okruhu žalovaných navrhl právní zástupce stěžovatelky, a to až v řízení před odvolacím soudem, leč tak, že "dal na zvážení soudu, zda by pro případ, že by náhradu měl poskytovat Pozemkový fond ČR, neměl být rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V něm by pak žalobkyně mohla rozšířit žalobu i proti tomuto subjektu". V tomto směru však Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku správně uvedl, že toto řešení není relevantní, neboť stěžovatelka mohla v průběhu předchozího řízení podat proti pozemkovému fondu samostatnou žalobu. Námitka stěžovatelky, že jí nebylo umožněno rozšíření okruhu účastníků na straně žalované, je proto zjevně bezvýznamná a neakceptovatelná.
K namítanému nesplnění poučovací povinnosti soudy Ústavní soud již dříve judikoval, že poučovací povinnost podle ustanovení §5 o.s.ř. "se omezuje na procesní práva a povinnosti účastníků. Poučení o tom, že má či může být žalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. Nelze tedy srovnávat souzený případ s jinými rozhodnutími Ústavního soudu ohledně poučovací povinnosti obecných soudů, která se vesměs týkala poučení žalobce ve věci změny označení žalovaného subjektu" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 56/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C. H. Beck. 1997, str. 11). Na tom nic nemění ani judikát Nejvyššího soudu ČR, na který se stěžovatelka odvolává, podle něhož "pokud by došlo v uvedených případech ke sporu mezi oprávněnou a povinnou osobou, soud postupem podle ustanovení §5 a §43 odst. 1 o.s.ř., bude-li to v případě konkrétních žalob třeba, poučí a vyzve žalobce k opravě (popřípadě k doplnění) žaloby z hlediska pasivně legitimovaného subjektu ve smyslu uvedené úpravy obsažené v ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb." (č.j. Cpjn 50/93, částka 7-8 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 260). Jak je zřejmé, tento právní názor nelze interpretovat takovým způsobem, že obecný soud je žalobce povinen poučovat ve všech podobných případech a za všech okolností, nýbrž jen tehdy, pokud to v konkrétním případě shledá potřebným. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ani v tomto směru tedy Ústavní soud neshledal, že by bylo došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka namítá, že podle zákona o půdě bylo nutno žalovat Českou republiku - Okresní úřad v Havlíčkově Brodu (jako povinnou osobu), nezbývá než odkázat na právní názor Nejvyššího soudu ČR, obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku, který je konzistentní s jeho dřívějším stanoviskem ze dne 19. 12. 1995 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, Cpjn 36/95, č. 16, str. 131 a 132). Podle tohoto názoru - s nímž Ústavní soud nemá důvod polemizovat - pasivní legitimace Pozemkového fondu ve smyslu ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě je dána vždy v případech, jež jsou v tomto ustanovení uvedeny; jde o případy, kdy povinnou osobou je obec nebo okresní úřad, nebo tehdy, kdy poskytla náhradu obec před účinností zákona o půdě. Ani tuto námitku stěžovatelky tedy přijmout nelze.
Za těchto okolností se již Ústavní soud nezabýval věcnou podstatou případu, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž popisuje, neboť by to bylo nadbytečné.
Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pouze snaha o přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů, což však - vzhledem k výše uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu