ECLI:CZ:US:1999:1.US.326.98
sp. zn. I. ÚS 326/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. H. A., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 40/98, ze dne 1. 6. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 40/98, ze dne 1. 6. 1998, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 1/98, ze dne 12. 3. 1998. Stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným z trestného činu návodu k podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) a podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 22. 5. 1997 v Praze 1, Na poříčí 24 v Československé obchodní bance, a. s., obžalovaná I. R. podle pokynů obžalovaného A. K. vyplnila fiktivní data na formuláři příkazu k úhradě, který od něj převzala a později realizovala převod částky 92 870 USD z účtu společnosti Ch., a. s., na účet obžalovaného A. K. oba vedené u ČSOB, ze kterého stěžovatel týž den vyzvedl částku 92 000 USD převedenou na ekvivalent v českých korunách, čímž způsobil poškozené organizaci ČSOB, a. s., Praha, škodu ve výši 2 868 258,62 Kč. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 7 roků a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo stěžovateli společně se spoluobžalovanou I. R. uloženo nahradit poškozené ČSOB, a. s., Praha, škodu ve výši 2 323 258 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů byl v jeho neprospěch porušen čl. 95 Ústavy ČR v souvislosti s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení jeho práv mělo dojít tím, že celá obžaloba i důkazní řízení bylo postaveno na tvrzení spoluobžalované, ačkoliv její výpověď byla naprosto pochybná a byla v rozporu s objektivně provedenými důkazy. Soudy nevycházely z toho, že výrok o vině musí být vždy založen na takových důkazech, které vylučují jakékoliv pochybnosti, že se stal skutek, pro který je trestní stíhání vedeno a že byl spáchán obžalovaným. Stěžovatel uvádí, že požadoval prošetření a výslech pracovníků banky, navrhoval provedení nové grafologické expertízy, žádal výslech svědka F. C. Všechny jeho důkazní návrhy byly bez dalšího odmítnuty a provedené důkazy, ač byly v rozporu, nebyly řádně vyhodnoceny.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal písemná vyjádření od účastníků a vedlejších účastníků řízení. Vrchní soud v Praze ke stížnosti uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje obhajobu uplatněnou při hlavním líčení u městského soudu a při veřejném zasedání konaném u vrchního soudu. Se zřetelem k výsledkům provedeného dokazování nebylo nutné je doplňovat novým posudkem z oboru grafologie, když se I. R. doznala, že platební příkaz vyplnila. Nesporně bylo prokázáno, že na účet stěžovatele z účtu poškozené společnosti byla převedena částka 92 870 USD, kterou vyzvedl po převedení na českou měnu. Tvrzení, že tak učinil ve prospěch ing. F. C., pracovníka ČSOB, je účelové, neboť uvedená osoba u ČSOB není a nebyla zaměstnána. Navíc bezprostředně po převzetí peněz stěžovatel zakoupil osobní automobil za částku 200 000 Kč, jak potvrzuje svědecká výpověď S. F. Ohledně ostatních námitek vrchní soud odkazuje na odůvodnění rozsudků obou soudů. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že spis je dlouhodobě zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti k řízení o žádosti o milost spoluodsouzené I. R. Jestliže stěžovatel namítá nesprávné hodnocení důkazů obecnými soudy, jde spíše o podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že výpověď I. R. byla v zásadě neměnná po celé trestní řízení a byla v souladu s dalšími provedenými důkazy. Požadavek na doplnění dokazování, kterým by byli zjištěni pracovníci banky, se kterými stěžovatel údajně jednal o navrácení peněz, se jevil jako nadbytečný, neboť při svém zadržení vydal pouze částku ve výši 545 000 Kč, která mu zbyla, a další peníze údajně někam investoval, přičemž bližší údaje neuvedl. Do dne konání veřejného zasedání o odvolání nic na náhradě škody bance nezaplatil. Stejně požadavek na výslech svědka ing. F. C. nepokládá vedlejší účastník řízení za důvodný, když s tímto důkazním návrhem se již vypořádal odvolací soud ve svém rozsudku. Městské státní zastupitelství v Praze se ve stanovené lhůtě o obsahu ústavní stížnosti nevyjádřilo.
II.
Ústavní soud na základě zjištěných skutečností konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu uvést , že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádaly oba soudy v rámci veřejného projednávání věci.
Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96), není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). Rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že není nutné provádět novou grafologickou expertízu, která by určila, kdo je skutečným autorem podpisů na vyplněném formuláři příkazu k úhradě. Obžalovaná I. R. se přiznala, že platební příkaz z podnětu stěžovatele sama vyplnila. Její výpověď byla po celou dobu řízení v podstatě neměnná. Totéž se týká i výpovědí ostatních svědků. Podle závěrů obou soudů, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, byla vina stěžovatele jednoznačně prokázána provedenými důkazy, které nebylo třeba v odvolacím řízení opakovat ani doplňovat. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí jakož i důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. října 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu