ECLI:CZ:US:1999:1.US.330.99
sp. zn. I. ÚS 330/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného advokátem JUDr. J. R., proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. Nt 151/99, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 1999, sp. zn. 7 To 298/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Bruntále prodloužil stěžovateli a spoluobviněným Z. K., J. F. a V. V. (dále jen "obvinění") lhůtu trvání vazby v přípravném řízení o 6 měsíců, a to do 21. 10. 1999, neboť důvody vazby uvedené v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, trvají i nadále.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud zejména uvedl, že spoluobvinění byli obviněni pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle ustanovení §163a odst. 1 a obchodování se ženami podle ustanovení §246 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona a usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. Nt 299/98, byli vzati do vazby "vzhledem k širokým vazbám v zahraničí, hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody, které v případě ponechání obviněných na svobodě by mohly vést k jejich útěku a skrývání se, vzhledem k obavám, že by mohly ve svůj prospěch působit na osoby dosud nevyslechnuté a dále vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi dobře zorganizovanou činnost, ve které by mohli při ponechání na svobodě pokračovat". Okresní soud shledal, že uvedené vazební důvody trvají i nadále, když sice od počátku vyšetřování bylo provedeno již velké množství důkazů, nicméně "vzhledem k rozsahu činnosti obviněných je i nadále nutné vyslýchat další osoby, které se pohybují po celém území republiky či se nacházejí v zahraničí". Toto dokazování bylo nutno provést i prostřednictvím žádosti o právní pomoc do SRN, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska, Slovinska a Řecka. Dosud provedené důkazy prý nasvědčují tomu, že obvinění bylo uvedeným osobám sděleno důvodně, nebylo zjištěno prodlení vyšetřovatele při provádění důkazů, vazební důvody trvají i nadále a délka prodloužení vazby (6 měsíců) prý odpovídá předpokládanému rozsahu vyšetřování.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stížnost obviněných proti citovanému usnesení Okresního soudu v Bruntále zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud zejména uvedl, že se v předmětné věci jedná o rozsáhlou trestnou činnost více obviněných a část důkazů je nutno opatřovat dožádáními k orgánům cizích států, na jejichž území mělo také docházet k trestné činnosti. Z příslušného spisového materiálu prý vyplývají zřejmé důvody k podezření, že obvinění trestné činy, pro něž jsou stíháni, skutečně spáchali. Podklady pro sdělení obvinění plynou z materiálů získaných před sdělením obvinění, zejména ve formě vysvětlení, z použití operativní techniky a dalších forem získávání podkladů. Vzetí do vazby je přípustné, pokud existují konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z některého z následků podle ustanovení §67 trestního řádu, nelze však požadovat, aby orgán rozhodující o vazbě učinil naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, zákonem předvídaná obava či následek skutečně vznikne. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností právě s ohledem na charakter vazby údajně není možný a reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy bude některá z obav naplněna. Krajský soud v této souvislosti odkázal i na své předchozí usnesení ze dne 4. 12. 1998, sp. zn. 7 To 759/98.
Krajský soud dále odmítl argumentaci, že trestní řízení je vedeno liknavě s průtahy a že proto je prodloužení vazby protizákonné. Z obsahu spisu prý totiž vyplývá, že vyšetřování je vedeno průběžně a bez nedůvodných průtahů, je stíháno celkem 10 obviněných, značná část svědků se zdržuje mimo území České republiky a celé vyšetřování klade značné požadavky na jeho komplexnost a koordinovanost. Pokud byla dožádání o právní pomoc orgánům činným v trestním řízení do zahraničí zpracována 31. 3. 1999 a další jsou teprve zpracovávána, není to zapříčiněno liknavostí vyšetřovatele, nýbrž tím, že nejprve bylo nutno zjistit všechny podniky, kde dívky "vystupovaly", aby bylo poté možno identifikovat majitele těchto zařízení a další osoby. Jestliže by totiž nebyly provedeny všechny dostupné a v úvahu připadající důkazy, mohli by obvinění namítat, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Navíc stěžovatel výslovně navrhl (při výslechu dne 30. 11. 1998) obsáhlé doplnění dokazování výslechem konkrétně jmenovaných osob a vyžádáním právní pomoci k příslušným švýcarským orgánům.
Proto Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že uvedené vazební důvody trvají i nadále.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadenými usneseními obecných soudů byly porušeny čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Toto pochybení spatřuje především v tom, že v napadených usneseních není uveden jediný konkrétní důkaz, jímž by bylo prokázáno, že se skutečně dopustil zmiňované trestné činnosti. Vyšetřovací spis je prý "manipulován", neboť se v něm částečně nebo vůbec nenacházejí důkazy, na něž se soud odvolává (záznamy odposlouchávaných telefonních hovorů). Sdělenému obvinění prý proto neodpovídá skutkové ani právní zjištění okolností odůvodňující obavu ze spáchání trestného činu a důkazy pro toto obvinění jsou teprve dodatečně obstarávány.
Proto se stěžovatel domnívá, že napadená usnesení neodpovídají ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí zjištěné skutečnosti nasvědčovat tomu, že skutek, pro který je sděleno obvinění, byl spáchán, že má všechny znaky trestného činu a že jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Navíc prý z 15 spoluobviněných bylo již 11 propuštěno z vazby na svobodu a není zde proto důvod trvaní vazby podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V napadených usneseních jsou dále uvedeny formulace, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti podle sděleného obvinění, čímž prý je porušen princip presumpce neviny.
Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby byla napadená usnesení Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Bruntále a Krajský soud v Ostravě.
Okresní soud v Bruntále označil ústavní stížnost za zcela nedůvodnou a uvedl, že ve věci nedošlo k žádným průtahům. Rozsah právní pomoci cizích států mohl být konkrétně zjištěn až po výslechu řady svědků, kteří se postupně vraceli ze zahraničí. Protože právní pomoc byla poskytnuta velmi rychle, shledal Okresní soud v Bruntále, že důvody vazby stěžovatele pominuly a usnesením ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 3 Zt 726/98, jej propustil na svobodu. Vyšetřovací spis prý manipulován nebyl a soud měl důkazy zcela k dispozici, a to i tehdy, když část důkazů ještě nebyla odtajněna. Naopak prý od stěžovatele neobdržel stížnost na postup vyšetřovatele pro tvrzenou manipulaci se spisem. Rozhodování o vazbě je toliko rozhodováním o vazebních důvodech, tzn. o existenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu obviněným, což v daném případě bylo splněno, a nikoliv rozhodováním o vině a trestu. Proto Okresní soud v Bruntále považuje ústavní stížnost za zcela nedůvodnou a navrhuje, aby byla odmítnuta.
Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které v této věci vydal. K jednotlivým námitkám uvedl, že o manipulaci s vyšetřovacím spisem nemá žádné poznatky, neboť záznamy telefonických odposlechů měl k dispozici již při svém rozhodování dne 4. 12. 1998 a bylo z nich a z dalších materiálů, opatřených před sdělením obvinění (zejména ve formě vysvětlení), "vycházeno" při dokumentování důvodného podezření z páchání trestné činnosti. Vyšetřování nebylo nedůvodně prodlužováno, protože ve věci je stíháno více než 10 obviněných, značná část svědků se nachází mimo republiku a vyšetřování klade značné nároky na jeho komplexnost a koordinovanost. O právní pomoc bylo nutno požádat několik států a především bylo nutno zjistit všechny podniky a zařízení, kde "dívky byly angažovány", aby bylo možno identifikovat majitele těchto zařízení a osoby, jež s dívkami a obviněnými jednaly a teprve poté požádat o výslech konkrétních osob formou dožádání.
Proto Krajský soud v Ostravě navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že v napadených usneseních není uveden jediný konkrétní důkaz, jímž by byla prokázána jeho trestná činnost, že vyšetřovací spis byl manipulován, že sdělenému obvinění nekoresponduje skutkové ani právní zjištění odůvodňující obavu ze spáchání trestného činu a že napadenými usneseními byl porušen princip presumpce neviny.
K tomu Ústavní soud v první řadě uvádí, že - podle svojí ustálené judikatury - je vázán petitem podaného návrhu. V souzené věci stěžovatel napadá usnesení Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Bruntále o prodloužení lhůty trvání jeho vazby. To znamená, že při posuzování důvodnosti této ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil pouze na ústavnost napadených rozhodnutí a nemohl hodnotit ústavnost celého dosavadního trestního řízení, k čemuž však argumentace ústavní stížnosti (nepřímo) směřuje. Zejména tedy Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele ohledně údajné manipulace s vyšetřovacím spisem, neboť vycházel z toho, že při rozhodování o vzetí do vazby stejně jako při rozhodování o prodloužení trvání vazební lhůty měly příslušné obecné soudy předmětný spisový materiál k dispozici (včetně záznamů odposlouchávaných telefonních hovorů), což ostatně vyplývá i z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí. Nelze ostatně přehlédnout, že se napadená usnesení týkají prodloužení lhůty trvání vazby ze všech důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1, tzn. podle písm. a), b) i c). Námitka ohledně údajné manipulace s vyšetřovacím spisem tedy zjevně nemůže zpochybnit podstatu napadených usnesení.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znějí pozdějších předpisů, mohou ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Mezi napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci (v tomto případě se jedná o citovaná usnesení obecných soudů) a porušením základního práva nebo svobody tedy musí existovat vztah příčinné souvislosti. Důvodnost ústavní stížnosti je tedy - mimo jiné - vázána na podmínku, že ústavně zaručené základní právo nebo svoboda musí být porušeno napadeným zásahem orgánu veřejné moci.
V souzené věci stěžovatel namítá, že napadenými usneseními obecných soudů byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Podle čl. 40 odst. 2 Listiny "každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena." Podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy "každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem." Obě citovaná ustanovení tedy představují garanci principu presumpce neviny.
V daném případě se však obecné soudy (tzn. orgány veřejné moci, proti jejichž zásahu ústavní stížnost směřuje) k otázce viny či neviny stěžovatele nevyjadřovaly, nýbrž rozhodovaly o prodloužení lhůty trvání vazby stěžovatele a proto pouze hodnotily, zda příslušné vazební důvody trvaly i nadále či nikoliv. Je tedy zřejmé, že mezi tvrzeným porušením uvedených základních práv a napadenými zásahy obecných soudů ve výše uvedeném smyslu přímý vztah neexistuje, neboť stěžovatel v podstatě - s výjimkou vazebního důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu (v kterémžto směru však v ústavní stížnosti přesvědčivě nezdůvodnil, proč tento vazební důvod v době prodloužení vazby již netrval) - další trvání vazebních důvodů nezpochybnil a argumentoval toliko údajným porušením principu presumpce neviny, o nějž však v napadených usneseních zjevně nešlo. Navíc, jak Ústavní soud shledal, v napadených usneseních se obecné soudy nevyjadřovaly k vině stěžovatele, nýbrž se zabývaly otázkou dalšího trvání vazebních důvodů a toliko konstatovaly, že "z předloženého spisového materiálu vyplývají zřejmé důvody k podezření, že trestný čin, pro který jsou obvinění stíháni, tito obvinění spáchali" (citované usnesení Krajského soudu v Ostravě).
Ústavní soud rovněž neshledal porušení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Z tohoto článku plyne, že "každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody, s výjimkou zákonného zatčení nebo jiného zbavení osobní svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání". Jak plyne z obsahu spisu, podmínky uvedeného ustanovení jsou splněny. Ostatně stěžovatel v podstatě nezpochybnil trvání vazebních důvodů (což je obsahem napadených usnesení) a těžiště argumentace ústavní stížnosti spočívá v tom, že nebylo prokázáno, že by se dopustil předmětné trestné činnosti. Tato námitka je proto zcela irelevantní. Mimo to, po věcné stránce směřuje do oblasti přehodnocování dokazování obecných soudů, což Ústavnímu soudu v tomto případě nepřísluší, neboť mezi závěry obecných soudů, obsaženými v napadených usneseních, a provedeným dokazováním extrémní nesoulad neshledal ve výše uvedeném smyslu (srov. str. 5 tohoto usnesení).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu