ECLI:CZ:US:1999:1.US.344.96
sp. zn. I. ÚS 344/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 14 Co 623/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. 7. 1995, sp. zn. 13 C 1277/94, zamítl Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobu stěžovatele, kterou se proti žalovaným Mgr. J.D., P.D. a J.D. (dále jen "žalovaní") domáhal provedení celkem 22 zákazů a příkazů z oblasti ochrany sousedských práv, jejichž obsahem byly zejména určité stavební práce, zákaz parkování, zaplacení náhrady škody ve výši 10.000,- Kč, dodržování zákazu hluku a další.
V odůvodnění rozsudku okresní soud se v prvé řadě dovolal ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného a čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Výrok rozsudku prý však nemůže směřovat k povinnosti žalovaného něco konat (odstranit, přemístit) a ukládat konkrétní opatření, která mají žalovaní provést, ale může směřovat jen k povinnosti zdržet se určitého rušení. Okresní soud zastával názor, že v souzené věci neměl poučovací povinnost podle §5 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť soudy poskytují účastníkům poučení pouze o jejich procesních právech a povinnostech, nikoliv tedy o právech hmotných, přičemž poučování žalobce o znění žalobního návrhu by bylo právě poučením o hmotném právu, čímž by prý soud mohl naznačit, "jaký předběžný názor si vytvořil na projednávanou věc". Navíc, stěžovatel byl v průběhu celého soudního řízení zastoupen dvěma advokáty, kteří měli žalobní návrh upravit.
Proto okresní soud další dokazování neprováděl a žalobu zamítl.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze připustil zpětvzetí žaloby v některých jejích bodech (č. 10, 18, 20, 21 a 22) a v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v těch bodech žaloby, v nichž se stěžovatel domáhal vydání zákazu žalovaným startovat motorová vozidla v garáži a v přilehlých prostorách (bod 4), zákazu parkovat motorová vozidla ve vzdálenosti 4 m podél a před domem stěžovatele (bod 5), příkazu dodržet hladinu hluku nepřesahující ve dne 50 decibelů a v noci 40 decibelů (bod 11) a příkazu nechat vpustit projektanta a stěžovatele na pozemek žalovaných za účelem vypracování projektu na odvedení dešťových vod (bod 17). V dalších částech krajský soud citovaný rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména uvedl, že si okresní soud neopatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí té části návrhu, týkajícího se "odvádění dešťové vody z nemovitostí" na pozemky stěžovatele a škody mu tímto způsobené. Podle ustanovení §417 odst. 2 občanského zákoníku totiž v případě vážného ohrožení má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. K posouzení, zda se jednalo o vážné ohrožení způsobené odtokem dešťové vody a tajícího sněhu z nemovitostí žalovaných, jak tvrdil stěžovatel, a zda jím navrhovaná opatření byla vhodná a přiměřená a zda mu v důsledku toho vznikla škoda na nemovitosti, bylo třeba odborných znalostí, přičemž znalecký posudek ing. J.P. ze dne 21. 9. 1992, vyžádaný okresním soudem, se prý těmito otázkami dostatečně nezabýval. Proto krajský soud shledal nutným v tomto směru doplnit dokazování vyžádáním kontrolního znaleckého posudku.
K té části výroku rozsudku, v níž Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi potvrdil, krajský soud uvedl, že neshledal žádný vážný důvod např. k omezování žalovaných při startování a parkování motorových vozidel; tvrzení o tom, že by způsobovali nadměrný hluk, prokázáno nebylo. Stěžovatel rovněž nedoložil, zda a v jakém rozsahu mu vznikla vážná škoda, pokud žalovaní překračovali přípustnou míru hluku danou hygienickými předpisy. Neobstál prý ani požadavek, aby žalovaným bylo uloženo vpustit na jejich pozemek projektanta a žalobce za účelem vypracování soukromého projektu na odvedení dešťové vody.
Usnesením ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1155/98, Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatele proti výroku citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo připuštěno zpětvzetí žaloby v bodech 18, 20 a 21 (v tomto rozsahu byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a řízení zastaveno) a odmítl dovolání proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen ve výrocích ad 4, 5 a 11.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel v dovolání - mimo jiné - namítl, že u odvolacího soudu ve věci rozhodovali vyloučení soudci, konkrétně JUDr. M., která prý v jeho věcech "nesprávně" rozhodovala již před rokem 1989 a JUDr. V., která ve věci jednala na počátku řízení. Předseda senátu JUDr. A. stěžovateli údajně neumožnil se ve věci vyjádřit, křičel na něj, nepoučil jej a hrozil mu pokutou. Za vyloučeného soudce stěžovatel označil i JUDr. J., který rozhodoval v prvním stupni, protože mu rovněž neposkytl potřebné poučení. K této námitce Nejvyšší soud ČR uvedl a obsáhle odůvodnil, že ani v jednom případě nebyla opodstatněná.
Nejvyšší soud ČR na základě příslušného soudního spisu konstatoval, že stěžovatel se v řízení před odvolacím soudem k věci obšírně vyjadřoval, a to ústně i písemně, a jeho písemná podání byla konstatována. Stěžovatel tedy realizoval svoje procesní právo vyjádřit se a nebyla mu ani odňata možnost jednat před soudem nesprávným postupem soudu (§237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu). K naplnění tohoto dovolacího důvodu prý nemohlo dojít ani tím, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že stěžovatel (žalobce) vzal zpět zpětvzetí žaloby v uvedených bodech, neboť zpětvzetí úkonu již vzatého zpět není podle o.s.ř. přípustné. K námitce, že žalovaný P.D. v průběhu odvolacího řízení nabyl zletilosti a přesto s ním krajský soud nejednal, Nejvyšší soud ČR uvedl, že z §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nevyplývá, že kterýkoli účastník řízení může s úspěchem takovou vadu uplatňovat. Tuto námitku by mohl vznést pouze ten, vůči komu nesprávný postup soudu směřoval a jemuž nebylo v odvolacím řízení vyhověno, popř. jemuž byla takovým rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením takového rozhodnutí. V daném případě je však zřejmé, že vůči stěžovateli jako dovolateli uvedený postup odvolacího soudu nesměřoval a není proto k podání dovolání z tohoto důvodu subjektivně oprávněn.
Nejvyšší soud ČR tedy neshledal vady řízení uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. ani další vady podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., popřípadě vady řízení jiné, a proto dovolání v této části zamítl.
Pokud jde o část dovolání, jímž stěžovatel napadl výrok rozsudku krajského soudu, potvrzující rozsudek soudu I. stupně v bodech 4, 5 a 11, Nejvyšší soud ČR shledal, že dovolání je nepřípustné, neboť nebyl naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Proto tuto část dovolání odmítl.
V záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 3, v čl. 3 a v čl. 4 Listiny základních práv a svobod a dále ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Soud prý dále nedovolil stěžovateli "sdělit své vyjádření", a protože předseda senátu JUDr. A. na něj v průběhu soudního jednání "řval", pokládá stěžovatel takové obsazení senátu Krajského soudu v Praze za porušení svých procesních práv. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem, že nedoložil, zda a v jakém rozsahu mu vznikla škoda. Proto navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Praze, dále Nejvyšší soud ČR a Okresní soud v Mladé Boleslavi.
Krajský soud v Praze pouze uvedl, že není pravdou, že by stěžovatel v řízení před odvolacím soudem nemohl sdělit svoje vyjádření nebo že by na něj předseda senátu "řval". To uváděl stěžovatel již v předchozích stížnostech proti soudcům tohoto soudu, které nebyly shledány důvodnými. Ohledně dalších námitek krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud ČR rovněž toliko odkázal na odůvodnění usnesení, které v této věci vydal.
Okresní soud v Mladé Boleslavi Ústavnímu soudu sdělil, že soudce JUDr. J., který v této věci rozhodoval, již u tohoto soudu nepůsobí.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím samozřejmě nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy ČR (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud shledal, že se všemi námitkami, jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti a v dalších obsáhlých přípisech Ústavnímu soudu, se již v předchozím řízení řádně zabývaly obecné soudy a Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval jejich závěry, neboť jsou dostatečně odůvodněné, jsou přesvědčivé a mají oporu v provedeném důkazním řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navíc blíže nedokládá, jakým způsobem a z jakých důvodů mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod (namítané porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 4 Listiny). Rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatelem citovaná základní práva jsou systematicky zařazena do hlavy první Listiny, označené jako "Obecná ustanovení", z čehož vyplývá, že základní práva a svobody zakotvená v této části Listiny vyžadují zpravidla konkretizaci některými dalšími základními právy nebo svobodami podle následujících částí Listiny, neboť je zřejmé, že hlavní význam hlavy první Listiny spočívá ve výkladu dalších, konkrétnějších práv a svobod. Tomu odpovídá i existující judikatura Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pouze snaha o přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů, což však - vzhledem k výše uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu