ECLI:CZ:US:1999:1.US.348.99
sp. zn. I. ÚS 348/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti ing. R. N., zastoupeného advokátem JUDr. P.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 12 Co 142/99, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR 27. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2525/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 25 C 382/96, Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému K. Praha, družstvu umělecké výroby, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 150.000 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 11. 6. 1996 do zaplacení.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že stěžovatel byl jmenován do funkce ředitele družstva K. na dobu od 20. 11. 1992 do 20. 11. 1995. Ze smlouvy "pro ředitele družstva", uzavřené mezi představenstvem družstva a stěžovatelem dne 3. 5. 1993, vyplývá, že pokud představenstvo družstva ředitele odvolá z funkce, je družstvo povinno poskytnout mu do 10 dnů po ukončení pracovního poměru odstupné ve výši pěti měsíčních platů, přičemž toto ustanovení se nepoužije, pokud představenstvo ředitele odvolalo za nedostatky v jeho práci, neplnění rozhodnutí nebo za závažné porušení povinností (čl. 5). Plat ředitele byl smluvně stanoven ve výši 18.000 Kč, později byl zvýšen na 30.000 Kč. Obvodní soud dospěl k názoru, že pojem "odstupné" nelze v tomto případě považovat za označení zákonného nároku ve smyslu ustanovení §60a zákoníku práce, neboť podle tohoto ustanovení zákonné odstupné náleží zaměstnanci toliko v případě ukončení pracovního poměru, zatímco "odstupné" sjednané v pracovní smlouvě mu náleží již v okamžiku odvolání z funkce ředitele, přestože takový zaměstnanec může i po odvolání zůstat v pracovním poměru. Jedná se tedy údajně o zcela samostatný nárok, u něhož "jeho označení může být zavádějící". Žalovaný s touto formou odměny vyslovil souhlas, takže v dané věci prý bylo nutno pouze zkoumat, zda stěžovatel naplnil či nenaplnil podmínky "pro možnost zaměstnavatele odměnu nevyplatit". V řízení prý bylo prokázáno, že představenstvo družstva odvolalo stěžovatele z funkce ředitele pro ztrátu důvěry z důvodu současné ekonomické situace firmy, leč dříve stěžovateli nedostatky v práci nevytklo a dokonce mu půl roku před odvoláním z funkce zvýšilo základní mzdu téměř na dvojnásobek. Představenstvo rovněž neshledalo žádné závažné porušení povinností v jednání stěžovatele, "když ztráta důvěry za takové závažné porušení rozhodně považována být nemůže", neboť "tak jak bylo závažné porušení v pracovní smlouvě formulováno, musel by se ředitel vůči družstvu dopustit prakticky kriminálního deliktu, za což současnou špatnou ekonomickou situaci firmy rozhodně považovat nelze". Proto stěžovateli vzniklo právo na vyplacení odměny ve výši 5 měsíčních platů, sjednané ve smlouvě.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 150.000 Kč s příslušenstvím zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že pracovní poměr stěžovatele u žalovaného vznikl jmenováním do funkce ředitele dnem, který byl stanoven k nástupu do funkce, přičemž funkční období bylo stanoveno na 3 roky od 20. 11. 1992 do 20. 11. 1995. Po uplynutí tohoto období prý pracovní poměr stěžovatele neskončil [§65 a §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce], a "v žádném případě ... nelze dovodit, jak se domnívá žalobce, že by skutečnost, že pokračoval i po uplynutí funkčního období v plnění pracovních povinností ředitele družstva, měla za následek jakési konkludentní prodloužení funkčního období na dobu neurčitou". Funkční období mu proto skončilo posledním dnem stanovené lhůty, přičemž mu však neskončil pracovní poměr. Protože prý v souzené věci stěžovateli skončilo funkční období (ve funkci ředitele) dnem 20. 11. 1995 a na další období do této funkce již nebyl jmenován, "nemohl být dnem 9. 2. 1996 z funkce ředitele odvolán". Z tohoto důvodu údajně nepřipadá v úvahu ani aplikace čl. 5 odst. 3 předmětné dohody, týkající se "odstupného".
Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku se Nejvyšší soud ČR především zabýval otázkou, zda ujednání o tom, že řediteli náleží odstupné ve výši pěti měsíčních platů, obsažené ve smlouvě ze dne 3. 5. 1993, je platným právním úkonem. K tomu uvedl, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy mají kogentní povahu. Podle ustanovení §20 odst. 2 zákoníku práce "v kolektivních smlouvách lze upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy", z čehož Nejvyšší soud ČR dovozuje, že platí-li tento princip pro kolektivní vyjednávání, musí tím spíše platit i pro smlouvy individuální. Podle ustanovení §29 odst. 2 zákoníku práce účastníci mohou v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají zájem, tyto podmínky se prý však musí pohybovat v rámci stanoveném pracovněprávními předpisy. Proto se smluvní volnost může v oblasti pracovněprávních vztahů uplatnit jen tam, kde to předpisy umožňují, v opačném případě je nutno to, co pracovněprávním předpisům odporuje, považovat za zakázáno.
Ujednání o poskytnutí odstupného ve výši pěti měsíčních platů Nejvyšší soud ČR nepovažuje za sjednání mzdy ve smyslu zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, neboť mzdou se podle tohoto zákona rozumí plnění poskytované za vykonanou práci, zatímco "odstupné" představovalo jednorázové plnění, jímž měl být stěžovatel "odškodněn" za to, že byl odvolán ze své funkce a že současně došlo ke skončení jeho pracovního poměru. Na tom prý nic nemění ani skutečnost, že odstupné bylo sjednáno ve výši násobku měsíčního platu (a nikoliv ve výši násobku průměrného výdělku, jak tomu bylo při poskytování odstupného podle ustanovení §60a zákoníku práce), neboť pro povahu plnění je určující jeho obsah a smysl bez ohledu na jeho označení nebo sjednanou výši. Platné právní předpisy údajně poskytnutí "odstupného" nebo jinak označeného plnění v souvislosti s odvolání z funkce, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, neumožňují. Odstupné jako jednorázové plnění lze poskytnout jen zaměstnanci, u něhož dochází ke skončení pracovního poměru, a jen tehdy, byl-li pracovní poměr rozvázán výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů. Jde-li o zaměstnance, u něhož pracovní poměr vzniká volbou nebo jmenováním, náleží mu odstupné jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny (§60a a §65 odst. 3 zákoníku práce).
Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že poskytnutí předmětného odstupného ve výši pěti měsíčních platů právní předpisy neumožňují, takže je smlouva mezi účastníky neplatná [§242 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákoníku práce] a nárok stěžovatele na uvedené plnění (tj. na odstupné) nemohla založit. Proto Nejvyšší soud ČR neshledal důvod zabývat se otázkou, zda v případě stěžovatele byly splněny podmínky pro poskytnutí "odstupného" podle čl. 5 odst. 3 uvedené smlouvy. Okolnost, zda stěžovatel funkci ředitele družstva vykonával i po uplynutí doby jmenování uvedené v dopise žalovaného ze dne 29. 1. 1993, tj. po 20. 11. 1995, nebo zda tímto dnem výkon jeho funkce skončil, proto neměla pro rozhodnutí ve věci žádný význam. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci (stěžovateli) požadované plnění nenáleží, tedy Nejvyšší soud ČR shledal správným, "přestože se zakládá na skutečnostech, které pro tento úsudek nebyly významné".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozsudky byl porušen čl. 11, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Protiústavnost napadených rozsudků spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR provedené důkazy nehodnotily každý jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel nebyl z funkce ředitele odvolán, neboť mu výkon funkce skončil uplynutím doby, což je prý v rozporu s §65 odst. 3 zákoníku práce. Pokud jde o odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, stěžovatel mu vytýká, že z něj není zřejmé, jak dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o sjednání mzdy a že nevzal v úvahu, zda by se mohlo jednat i o jiný nárok nad rámec pracovního práva vzniklý na základě manažerské smlouvy.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že všechny tři obecné soudy, které v souzené věci rozhodovaly, svůj rozsudek odůvodnily zcela jinak. "Jestliže tedy Nejvyšší soud ČR rozhodl ve věci samé na základě zcela jiné skutečnosti než na základě které rozhodl Městský soud v Praze, a to navíc na základě skutečnosti do té doby netvrzené, potom rozhodoval de facto jako soud prvoinstanční" a stěžovatel neměl možnost rozhodnutí na základě těchto skutečností napadnout. Tím prý byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
Uvedeným postupem obecných soudů bylo stěžovateli údajně odepřeno i právo na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu čl. 28 Listiny. Pokud by se však jednalo o odměnu jinou a nikoliv o odměnu za práci, byl prý stěžovatel zkrácen na svém vlastnickém právu podle čl. 11 Listiny.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a dále Obvodní soud pro Prahu 5.
Městský soud v Praze tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv odmítl a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Na ústním projednání věci netrvá.
Nejvyšší soud ČR v první řadě poukázal na skutečnost, že v dovolacím řízení dokazování neprováděl a ani provádět nemohl. Stěžovatel se prý dopustil omylu, neboť zaměňuje posouzení již zjištěného skutkového stavu po stránce právní a hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o.s.ř., jelikož subsumpce zjištěného skutkového stavu pod příslušnou právní normu není závěrem skutkovým, nýbrž závěrem právním. V daném případě bylo dovolání podáno z důvodu nesprávného posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] a na základě tohoto důvodu také dovolací soud napadený rozsudek přezkoumal. Nejvyšší soud ČR odmítl rovněž tvrzení, že "každý ze soudů svůj rozsudek odůvodnil zcela jinak" a proto Nejvyšší soud ČR "rozhodoval de facto jako soud prvoinstanční" a tím "odňal možnost" rozhodnutí napadnout opravným prostředkem. Tento názor - doveden do důsledků - by prý totiž znamenal, že "pokud by se chtěl při nezměněném skutkovém stavu soud vyšší instance odchýlit od právního názoru soudu nižšího stupně, byl by to vždy důvod ke kasaci, aby nové rozhodnutí odůvodněné závazným právním názorem soudu vyšší instance mohlo být na základě dalšího opravného prostředku znovu přezkoumáno soudem vyšší instance z hlediska jím již dříve zaujatého právního názoru." Potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně nebo zamítnutí dovolání by pak bylo možné pouze při totožném právním zdůvodnění.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR řešil otázku, zda ujednání o poskytnutí odstupného pro případ odvolání zaměstnance z funkce ředitele je platným právním úkonem či nikoliv a konečný právní závěr prý nelze označit za překvapivý nebo obtížně předvídatelný, neboť je založen na kogentní povaze pracovněprávních předpisů, což je konformní i s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 27/96, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, roč. 1996, I. díl, č. 59).
Proto Nejvyšší soud ČR navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a současně prohlásil, že na ústavní ústním projednání věci netrvá..
Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění rozsudků obecných soudů, jež byly v této věci vyneseny.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že (1.) Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR provedené důkazy nehodnotily každý jednotlivě a ve vzájemné souvislosti (že především z rozsudku Nejvyššího soudu ČR není zřejmé jak dospěl k závěru, že se nejedná o sjednání mzdy popř. o jiný nárok nad rámec pracovního práva), že (2.) Městský soud v Praze v rozporu s §65 odst. 3 zákoníku práce uvedl, že výkon stěžovatelovy funkce ředitele skončil uplynutím doby a že (3.) všechny tři obecné soudy svůj rozsudek odůvodnily zcela jinak, takže v konečném důsledku Nejvyšší soud ČR fakticky rozhodoval "jako soud prvoinstanční".
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím samozřejmě nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy ČR (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Ohledně první uvedené námitky stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozsudku poměrně podrobně a přesvědčivě zabýval otázkou právní povahy předmětného odstupného, zejména se zaměřil na to, zda je lze považovat za sjednání mzdy a zda takovéto ujednání je v souladu s platnými pracovněprávními předpisy či nikoliv. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR v tomto směru nelze považovat za protiústavní a je v zásadě konformní i s již vysloveným právním názorem Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 27/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H. Beck, 1997, str. 451 a násl.). Ústavní soud tedy konstatuje, že tato námitka obsažená v ústavní stížnosti směřuje toliko k přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů, což však - vzhledem k výše uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší.
Ohledně druhé námitky Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se dopouští omylu, jestliže tvrdí, že Městský soud v Praze porušil ustanovení §65 odst. 3 zákoníku práce, pokud (prý nesprávně) uvádí, že z funkce ředitele stěžovatel nebyl odvolán, protože výkon jeho funkce ředitele skončil uplynutím doby. Ústavní soud konstatuje, že podle citovaného ustanovení odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí a zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popř. na jinou vhodnou práci. K tvrzenému rozporu se zákonem však argumentací Městského soudu v Praze zjevně nedošlo, neboť městský soud toliko uvedl, že po uplynutí doby, na kterou byl stěžovatel do funkce jmenován, jeho pracovní poměr neskončil a ke konkludentnímu prodloužení jeho funkčního období nedošlo.
Pokud jde o třetí námitku, týkající se rozdílného odůvodnění citovaných rozsudků, Ústavní soud konstatuje, že se podobným problémem již zabýval ve svých dvou nálezech, jimiž ústavním stížnostem vyhověl. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 218/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 381 a násl.) zejména uvedl, že odvolací soud při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a posoudil věc z hlediska obecné úpravy ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, "aniž však v řízení, jež vydání jeho rozhodnutí předcházelo, dal možnost stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které právě obecná úprava - na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb. - například v možnosti namítat vydržení vlastnického práva připouští, a to navíc za situace, kdy sami vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalobci) svůj návrh na vydání nemovitosti opírali o restituční předpis. Odvolací soud tak v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích je uvedený postup zásahem do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." S tímto nálezem rovněž koresponduje nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 (dosud nepublikovaný), podle něhož "změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní."
Ústavní soud však konstatuje, že skutková i právní situace v souzené věci se od obou citovaných judikátů Ústavního soudu podstatně odlišuje. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 218/95 totiž stěžejním důvodem vyhovění ústavní stížnosti byla skutečnost, že odvolací soud posoudil věc podle jiného právního předpisu, než tomu bylo v řízení u prvoinstančního soudu, a nedal účastníkům řízení příležitost se k tomu vyjádřit. Ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 139/98 spočívala podstata problému v tom, že odvolací soud provedl další dokazování a poté potvrdil napadený rozsudek nalézacího soudu. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání, podané podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., přestože odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž stěžovatelce nedal možnost na jeho výklad reagovat. Protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR proto Ústavní soud shledal v tom, že Nejvyšší soud ČR nepřipustil dovolání a že se tedy daným případem nezabýval věcně.
V souzené věci však nedošlo k tomu, že by byly obecné soudy rozhodovaly každý podle rozdílných právních předpisů, že by rozdílnost právního názoru pramenila z provedeného dalšího dokazování nebo že by Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost a případem se věcně nezabýval. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti správně uvádí, že nelze zaměňovat posouzení již zjištěného skutkového stavu po stránce právní a hodnocení důkazů. V souzeném případě bylo dovolání podáno z důvodu nesprávného posouzení věci a z tohoto hlediska také Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal. Na postupu a právních závěrech Nejvyššího soudu ČR proto v tomto směru Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo protiústavnosti jeho rozhodnutí.
Z těchto úvah vyplývá, že každou odchylku právního názoru soudu 2. stupně od právního názoru soudu nižšího stupně nelze (pokud nevede ke kasaci) automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny, nýbrž že je nutno každý případ posuzovat individuálně. To se týká i souzené věci, jež se v podstatných rysech odchyluje od citovaných nálezů Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud - jelikož napadenými rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze uvedená základní práva stěžovatele evidentně porušena nebyla - ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu