ECLI:CZ:US:1999:1.US.350.99
sp. zn. I. ÚS 350/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č., s. r. o., zastoupené jednatelem společnosti O. L., právně zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1999, čj. 10 Ca 500/98 - 41, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ve věci dodatečného platebního výměru. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně garantované právo podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelka v návrhu především polemizuje se závěry, výklady a právními názory obecného soudu - což ostatně sama považuje za "skutkové a právní jádro celého problému" - a vesměs toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, se kterou se obecný soud řádně vypořádal. Jak vyplývá i z výše uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6); zkoumání těchto otázek proto přesahuje přezkumnou působnost Ústavního soudu. Co se týče podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka obhajuje názor, že celní orgány měly postupovat podle interního předpisu SPČ 191, lze souhlasit se závěry obecného soudu uvedenými v rozsudku, že poukaz na porušení interně právních předpisů nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť se nejedná o předpisy obecně závazné, publikované ve Sbírce zákonů. Nezákonnost postupu ve vztahu k projednávané věci by bylo možno dovozovat pouze z porušení obecně závazných předpisů. Interní předpisy jsou obvykle vydávány za účelem sjednocení postupu pracovníků, v daném případě celních orgánů, a jsou jimi určována pravidla, týkající se organizace pracovního postupu v určité oblasti.
Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje i na ustanovení Ústavy ČR, podle kterého je soud při rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Pokud jde o argumentaci, resp. odkazy na jiný, možná podobný případ, Ústavní soud konstatuje, že z obecného pohledu neposuzuje, resp. neporovnává judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá toliko otázku eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá.
Pokud jde konkrétně o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, sice přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 90 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. I. ÚS 16/97, resp. č. 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8), jehož se stěžovatel taktéž dovolává. Je si nicméně třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 1999 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu