ECLI:CZ:US:1999:1.US.417.99
sp. zn. I. ÚS 417/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupené advokátem JUDr. J.B., proti usnesení Inspekce ministra vnitra - pracoviště České Budějovice ze dne 31. 8. 1998, č.j. IN-29/09-Tr-98, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rokycanech ze dne 24. 6. 1999, č.j. Zn 54/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Inspekce ministra vnitra - pracoviště České Budějovice odložila trestní oznámení stěžovatelky na vyšetřovatele OÚV Rokycany npor. ing. T. P. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl T. P. dopustit tím, že dne 6. 2. 1997 při provádění domovní prohlídky u E. Č. provedl domovní prohlídku i v bytě stěžovatelky, přestože se jedná o samostatný byt, na což byl upozorněn.
Inspekce ministra vnitra dospěla k závěru, že příkaz k provedení domovní prohlídky se týkal rodinného domu č.p. 569/II v Rokycanech, ulice V. N. a prostor k domu přináležejících. Jedná se prý o starší typ rodinného domu, do něhož je jediný vstup a byt stěžovatelky není stavebně odděleným bytem se samostatným vchodem. Protože příkaz k provedení domovní prohlídky zněl na provedení prohlídky v předmětném rodinném domu, "bylo provedení domovní prohlídky v celém rodinném domku v souladu s tímto příkazem" a ke spáchání trestného činu tedy nedošlo.
Okresní státní zastupitelství v Rokycanech v záhlaví označeným usnesením stížnost stěžovatelky proti citovanému usnesení inspekce ministra vnitra zamítlo.
V odůvodnění tohoto usnesení zejména uvedlo, že vzhledem k okolnostem a způsobu provádění domovní prohlídky i s ohledem na subjektivní stránku (úmysl) nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele ani porušování osobní svobody či jiného trestného činu. Příkazem Okresního soudu v Rokycanech totiž byla v předmětném rodinném domě nařízena domovní prohlídka, neboť bylo dáno důvodné podezření, že v něm (tzn. v bydlišti E. Č.) se nacházejí věci důležité pro trestní řízení. V tomto rozsahu také byla domovní prohlídka provedena a pokud během ní obviněná E. Č. a její manžel vyšetřovateli sdělili, že v 1. patře se nachází byt jejich dcery P. L. (stěžovatelky) a vyšetřovatel přesto i v něm provedl domovní prohlídku, "nelze v tomto jeho jednání spatřovat výše uvedenou trestnou činnost, neboť tyto prostory byly bezesporu součástí rodinného domu obv. E. Č., v němž dle příkazu soudce měla být provedena domovní prohlídka". Do bytu stěžovatelky nevedl samostatný uzamčený vchod a stěžovatelka tam neměla ani svoji vizitku. Vyšetřovatel se prý snažil prostřednictvím operačního důstojníka účast stěžovatelky zajistit, což se mu však nepodařilo. Proto byl nucen v domovní prohlídce pokračovat, neboť v opačném případě by údajně hrozilo zatajení důkazu. Mimo to domovní prohlídka v bytě stěžovatelky byla provedena pouze vizuálně s pořízením fotodokumentace prohlížených prostor, přičemž stěžovatelka byla s provedeným úkonem seznámena.
Proto okresní státní zastupitelství stížnost stěžovatelky zamítlo.
V záhlaví uvedená usnesení inspekce ministra vnitra a okresního státního zastupitelství stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že v souzené věci bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které garantuje nedotknutelnost obydlí. Příkaz k provedení domovní prohlídky byl totiž směřován vůči bydlišti obviněné E. Č., přičemž vyšetřovatel byl upozorněn na to, že E. Č. obývá byt v přízemí předmětného domu a přináležející prostory jsou sklep a garáž. Byt, který obývá stěžovatelka s rodinou, za přináležející prostor nelze považovat, na což byl vyšetřovatel rovněž upozorněn. Vyšetřovatel prý proto při provádění domovní prohlídky "vědomě postupoval v rozporu s příkazem soudce", čímž porušil příslušné ustanovení trestního řádu a vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu v úmyslu způsobit jinému škodu.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byla napadená usnesení zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Stěžovatelka v souzené věci uvedla, že bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl. 12 Listiny, které zaručuje nedotknutelnost obydlí. Je však třeba, aby mezi porušeným ústavně zaručeným základním právem a napadeným zásahem orgánu veřejné moci existoval přímý vztah. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, totiž může fyzická nebo právnická osoba podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
V daném případě však Ústavní soud zmíněný přímý vztah mezi uvedeným základním právem a napadeným zásahem orgánu veřejné moci neshledal. Z povahy věci je totiž zřejmé, že k porušení nedotknutelnosti obydlí citovanými usneseními bezprostředně dojít nemohlo. To proto, že těmito usneseními bylo toliko odloženo trestní oznámení proti příslušnému vyšetřovateli (a stížnost proti tomuto odložení byla zamítnuta), který domovní prohlídku provedl a k provedení této domovní prohlídky tedy došlo zcela nezávisle na napadených usneseních. V tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Protože však Ústavní soud podle své ustálené judikatury není vázán odůvodněním podané ústavní stížnosti, zabýval se pro úplnost i otázkou, zda napadenými usneseními nebyla porušena některá jiná ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Z povahy věci připadá v úvahu především právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny), tedy zejména právo na soudní ochranu či ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby.
To však znamená, že postup podle citovaných ustanovení má význam pouze tehdy, pokud jím mají být chráněna jiná práva příslušného subjektu. K tomu však v souzené věci nemohlo dojít. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 345).
Citovaný právní názor Ústavního soudu lze vztáhnout i na souzenou věc. Je totiž zřejmé, že ve skutečnosti, že inspekce ministra vnitra odložila trestní oznámení a okresní státní zastupitelství toto rozhodnutí potvrdilo, nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu