ECLI:CZ:US:1999:1.US.456.99
sp. zn. I. ÚS 456/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného advokátem JUDr. K. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 24 C 244/94, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 113/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému České dráhy s.o. o vydání železniční průkazky pro důchodce.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že stěžovatel v letech 1959 až 1992 (kdy odešel do starobního důchodu) pracoval u Železničního stavitelství s.p. Brno a u jeho právního nástupce Železničního stavitelství a.s. Brno. Podle Tarifu jízdného a přepravného na tratích Českých drah prý však on ani jeho manželka nepatřili do okruhu osob, uvedených v ustanovení §1 tohoto tarifu, neboť stěžovatel odešel do důchodu v roce 1996 jako pracovník ŽS, a.s., Brno, což není organizace spadající pod citované ustanovení tarifu. Stěžovatel údajně ke dni 31. 12. 1993 nebyl držitelem jízdních a přepravních výhod, neboť volné jízdenky za jízdní a přepravní výhody považovat nelze. Proto Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že stěžovateli a jeho manželce od 1. 1. 1993 nárok na železniční průkazku nevznikl.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Praze konstatoval, že prvostupňový soud dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Podle ustanovení §9 odst. 2 písm. f) zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci drah, a ve smyslu §5 zákona č. 51/1964 Sb., o drahách, bylo Federální ministerstvo dopravy oprávněno stanovit jízdné a přepravné pro přepravu pracovníků ČSD a pracovníků organizací, podílejících se na zabezpečování činnosti ČSD. Poskytování jízdních výhod bylo stanoveno "Tarifem jízdného a přepravného na tratích ČSD pro přepravu pracovníků s.o. ČSD a dalších organizací, podílejících se na zabezpečování činnosti ČSD", který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992. Tento tarif byl však změněn s účinností k 1. 1. 1993 a touto změnou došlo k omezení počtu osob, jimž byly jízdní výhody poskytnuty. Poskytování volných jízdenek pro pracovníky některých privatizovaných organizací (včetně Železničního stavitelství Brno) bylo pro rok 1993 omezeno, neboť "Tarifem účinným od 1. 1. 1994 bylo stanoveno jízdné a přepravné pro přesně vymezený okruh osob (§1). Odvolací soud shodně s právním závěrem soudu I. stupně, který se opírá o logický a gramatický výklad citovaného Tarifu, dospěl k závěru, že žalobce do tohoto okruhu osob nepatří, a tedy nesplňuje podmínky pro poskytnutí paušálního jízdného a přepravného dle tohoto Tarifu".
Stěžovatel navrhl vyslovit ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") přípustnost dovolání, neboť se domníval, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu. Městský soud v Praze však tomuto návrhu nevyhověl, "když podle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. neshledal, že by výklad použitých podzákonných norem činil zásadní obtíže".
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že v této věci již podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. s návrhem, aby Nejvyšší soud ČR dovolání připustil, neboť prý napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam, leč z důvodu procesní opatrnosti však podává současně i ústavní stížnost.
Stěžovatel podrobně popisuje daný případ, kdy prý měl do konce roku stejné jízdní výhody jako ostatní železničáři, a to ve formě železniční průkazky. Na rok 1993 však obdržel pouze svazek volných jízdenek a počínaje rokem 1994 již žádných výhod nepožíval. Tarif, účinný ode dne 1. 1. 1992, v ustanovení §16 odst. 2 zakotvil, že jízdní výhody byly ponechány pracovníkům, kteří byli jejich držiteli ke dni 31. 12. 1989 20 let, přičemž stěžovatel tuto podmínku splňoval, neboť k uvedenému datu byl jejich držitelem 30,5 roků. S účinností od 1. 11. 1992 prý byl tento Tarif opraven v tom směru, že byly zásadním způsobem omezeny nároky spoluzaměstnanců, kteří neměli odpracováno tolik let jako stěžovatel. Přestože stěžovateli měla být podle citovaného §16 odst. 2 Tarifu železniční průkazka ponechána, musel ji počátkem roku 1993 vrátit a na tento rok dostal svazek volných jízdenek. S účinností ke dni 1. 1. 1994 vydalo Ministerstvo dopravy ČR nový Tarif (č.j. 24 631/1993-0120), jenž prý však odporuje zákonu č. 625/1992 Sb. a č. 9/1993 Sb.
V napadených rozsudcích obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tato protiústavnost údajně spočívá zejména v tom, že protiprávně (z výše uvedených důvodů) stěžovateli nebyla vydána železniční průkazka a tím nebyla jeho právům poskytnuta náležitá ochrana. Tarif, účinný od roku 1994, je prý protizákonný. Stěžovatel rovněž tvrdí, že v řízení před obecnými soudy neměl se žalovanými Českými dráhami rovné postavení, neboť soudy se řídily tarifem, "který preferoval postavení a zájem Českých drah, aniž by ho podrobil zkoumání zákonnosti". Navíc stěžovatel údajně není v rovném postavení s ostatními pracovníky, kterým předmětný nárok byl přiznán.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky zrušeny.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem navrhl přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť se domníval, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto návrhu však Městský soud v Praze nevyhověl. Proto stěžovatel podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. podal dovolání. Podle tohoto předpisu nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ... , je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K srovnatelné otázce již Ústavní soud judikoval, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 479). Pokud účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (nález sp. zn. III. ÚS 87/99).
Ústavní soud shledal, že uvedená rozhodnutí lze přiměřeně aplikovat na souzenou věc. Stěžovatel v řízení před odvolacím soudem navrhl přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a protože odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, podal podle téhož ustanovení dovolání, přičemž dovolací soud je oprávněn posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má či nemá po právní stránce zásadní význam. Kladným závěrem dovolacího soudu o této otázce se dovolání stává přípustným. Je tedy zřejmé, že v daném případě si stěžovatel ve smyslu citovaných judikátů Ústavního soudu vytvořil procesní prostor pro podání dovolání a za těchto okolností proto zatím nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 11. 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj