ECLI:CZ:US:1999:2.US.117.98
sp. zn. II. ÚS 117/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené Mgr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1997, čj. 6 Co 1554/97-129, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1997, čj. 8C 252/95-93, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §3 odst. 1 části věty "pokud je státním občanem České a Slovenské federativní republiky" zákona č. 87/1991 Sb., a zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum zrušení §1 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb., §1 odst. 1, části věty "od 25. února 1948" zákona č. 87/1991 Sb., takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 části věty "pokud je státním občanem České a Slovenské federativní republiky" zákona č. 87/1991 Sb., a zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum zrušení §1 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb., §1 odst. 1 části věty "od 25. února 1948" zákona č. 87/1991 Sb., se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 16. 3. 1998 se domáhá stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1997, čj. 6 Co 1554/97-129, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1997, čj. 8C 252/95-93, a to pro porušení čl. 3, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a §106 odst. 2 , §109 odst. 1 a 2, §128 odst. 1 Ústavy z roku 1920.
Stěžovatelka dále navrhuje zrušení ustanovení §3 odst. 1 části věty "pokud je státním občanem České a Slovenské federativní republiky" zákona č. 87/1991 Sb., a zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum zrušení §1 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb., §1 odst. 1 části věty "od 25. února 1948" zákona č. 87/1991 Sb.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut návrh, kterým se navrhovatelka (stěžovatelka) domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v B., ve vložce č. 28, č. 29, č. 30, č. 31, č. 32, č. 34, č. 764 a č. 869 pro k. ú. B., návrh na vydání a vyklizení těchto nemovitostí a dále návrh, jímž se domáhala uložení povinnosti odpůrci uzavřít s ní dohodu o vydání uvedených nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že odvolací soud odepřel právní a faktické přezkoumání argumentů předložených navrhovatelkou v jejím odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zejména se nijak nezabýval vztahem mezi stěžovatelkou doloženými konfiskacemi majetku hlubocké větve S. a zákonem č. 143/1947 Sb., a námitkou protiústavnosti podmínky státního občanství oprávněné osoby v zákonu č. 87/1991 Sb., a tím porušil ústavní práva stěžovatelky.
Krajský soud v Českých Budějovicích podle stěžovatelky odepřel stěžovatelce protiústavním výkladem práva a s odvoláním se na protiústavní zákon č. 143/1947 Sb., vydání předmětných nemovitostí. Krajský soud rovněž neodůvodnil, proč nebyla předložena Ústavnímu soudu k posouzení otázka ústavnosti podmínky státního občanství oprávněné osoby v zákoně č. 87/1991 Sb., a ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb.
Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích a konstatuje, že na základě zákona č. 143/1947 Sb., došlo ke změně v osobě vlastníka majetku, na který se tento zákon vztahoval, nezávisle na vůli dosavadního vlastníka, a proto je nutno považovat za správný závěr obou soudů o tom, že se jednalo o přechod vlastnického práva, nikoli o jeho převod, který by předpokládal shodný projev vůle převodce a nabyvatele. Intabulace ve smyslu §431 o. z. o. bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem třeba jen u převodu nemovitostí. Lze tedy přisvědčit závěru obou soudů, že vlastnického práva k nemovitostem bylo možno za platnosti o. z. o. nabýt i bez knihovního zápisu. Zápis vkladu vlastnického práva k nemovitostem v případě zák. č. 143/1947 Sb., měl pouze deklaratorní charakter. K přechodu vlastnického práva k majetku, který je předmětem sporu, a zároveň také k jeho ztrátě původním vlastníkem, která nutně musela nastat za týchž podmínek a k témuž okamžiku, došlo i podle názoru Ústavního soudu ex lege účinností zák. č. 143/1947 Sb., dnem 13. 8. 1947, tedy před "rozhodným obdobím" podle zák. č. 87/1991 Sb., a proto aplikace uvedeného zákona v daném případě nepřipadá v úvahu.
S ohledem na tuto skutečnost dospěl okresní soud správně k závěru (a tento závěr potvrdil i odvolací soud), že je nadbytečné zkoumat další podmínky, uvedené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, jako např. splněním předpokladu státního občanství u žalobkyně (stěžovatelky) pro její postavení jako oprávněné osoby, naplněním některého uplatněného restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §6 cit. zákona, nebo včasností uplatněné výzvy k vydání.
Jestliže se tedy nad rámec soud prvního stupně zabýval otázkou včasnosti uplatnění nároku, správně dospěl tento soud k závěru, že žaloba dle zákona o mimosoudních rehabilitacích byla podána opožděně, a to i po lhůtách znovu otevřených ústavním nálezem publikovaným pod č. 164/94 Sb. Tento nález otevřel lhůtu k uplatnění nároku, tj. jak šestiměsíční lhůtu k podání výzvy, tak jednoroční lhůtu k uplatnění nároku u soudu pro osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČR s tím, že tyto lhůty počínají běžet od 1. 11. 1994, tedy od vykonatelnosti ústavního nálezu. Šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku skončila dnem 30. 4. 1995, žalovanému byla doručena výzva 3. 5. 1995.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že oba výše uvedené soudy správně zjistily skutkový stav věci a tento skutkový stav rovněž správně právně posoudily.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo Mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by postupem výše uvedených soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních ustanovení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 3, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, čl. 14, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a §106 odst. 2, §109 odst. 1 a 2, §128 odst. 1 Ústavy z roku 1920.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 části věty "pokud je státním občanem České a Slovenské federativní republiky" zákona č. 87/1991 Sb., a zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum zrušení §1 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb., §1 odst. 1 části věty "od 25. února 1948" zákona č. 87/1991 Sb., dospěl Ústavní soud ke stejnému závěru jako soudce zpravodaj ve věci,
sp. zn. Pl. ÚS 43/96, tj., že napadené předpisy, popř. jejich ustanovení v žádném řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikovány nebyly. S odvoláním na důvody uvedené v usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 43/96 ze dne 13. 5. 1997, proto návrh podle §43 odst. 1. písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 1. března 1999