ECLI:CZ:US:1999:2.US.257.98
sp. zn. II. ÚS 257/98
Usnesení
II. ÚS 257/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti M.K., zastoupené advokátem JUDr. F.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1998, č. j. 30 Co 382/97-51, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 12. 1996, č.j. 12 C 264/95-24, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 29. 5. 1998, podanou k poštovní přepravě dne 2. 6. 1998, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1998, č. j. 30 Co 382/97-51, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 12. 1997, č.j. 12 C 264/95-24, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby bylo určeno, že město D., je s ní povinno uzavřít dohodu o vydání domu se st. parc. 238/2 a zahradou č.p. 55/3 v k.ú. D. Usnesení krajského soudu napadá z toho důvodu, že jím bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na dědění zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala podle ustanovení §3 a §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, aby byla městu D. uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání domu se st. parc. 238/2 a zahradou č.p. 55/3 v k.ú. D., když je žalované město na výzvu stěžovatelky nevydalo dobrovolně. Oba soudy došly k závěru, že stěžovatelka nesplňuje základní a nutnou podmínku: uplatnění restitučního nároku, kterou je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona: o mimosoudních rehabilitacích státní občanství ČSFR, popř. ČR. Stěžovatelka sice předložila osvědčení o státním občanství, které bylo vydáno dne 29. 9. 1997 O.ú. MčP., odvolací soud však zjistil, že bylo vydáno neplatně, když stěžovatelka při žádosti o
II. ÚS 257/98
získání státního občanství SRN požádala o propuštění ze státního svazku ČSR a propouštěcí listinu převzala v B., dne 25. 10. 1988. Od té doby o udělení občanství nepožádala.
Stěžovatelka se domnívá, že bylo zasaženo do jejích práv vlastnit majetek a práva na dědění, neboť soudy měly její žalobní návrh posuzovat i z pohledu obou ústavně zaručených práv. Žalobní návrh byl posuzován pouze z hlediska zákona o mimosoudních rehabilitacích, který neumožňuje vydání uvedené nemovitosti pro neprokázání státního občanství. Oba soudy však měly posoudit, zda nebylo možno vyhovět žalobnímu návrhu i z právních důvodů jiných, které nejsou v žalobním návrhu výslovně uvedeny.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka byla zastoupena advokátem s plnou mocí. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud v tomto případě nepovažoval za nutné získávat další podklady pro své rozhodnutí, neboť ratio decidendi obou soudních rozhodnutí spočívala ve stejných skutečnostech, kterými se již oba obecné soudy zabývaly ve věci vedené pod spisovou značkou sp. zn. 15 C 133/95 u Okresního soudu v Příbrami a která byla předmětem ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 203/98. Podle ustanovení §48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není třeba dokazovat skutečnosti, které jsou Ústavnímu soudu známy z jeho úřední činnosti.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny se stěžovatelce nepodařilo prokázat. Ve smyslu své konstantní judikatury stojí Ústavní soud na stanovisku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93), že při dovolání se čl. 11 odst. 1 Listiny musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující. Ten, kdo se teprve účastní řízení, jehož výsledkem má být nabytí vlastnictví, proto není těmito ustanoveními chráněn, když jsou chráněna pouze jeho práva v takovém procesu, tj. konkrétně uplatňovat podle restitučních předpisů nárok na konstituování vlastnictví.
Pokud jde o námitku porušení práva na dědění ve smyslu téhož ustanovení Listiny, je třeba uvést, že obecné soudy nikterak nezpochybnily dědická práva stěžovatelky, když na základě provedených důkazů došly k závěru, že je dědičkou J.K., kterému byl vysloven trest propadnutí předmětné nemovitosti a který byl účasten rehabilitace ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě však ve vztahu k dědickému právu třeba uplatnit stejný právní názor, který se týká práva vlastnického ve vztahu k restitučním sporům. Základním předpokladem dědění je pozůstalost. V daném případě bylo obecnými soudy konstatováno, že její součástí se předmětné nemovitosti podle právního řádu České republiky nemohly stát a výše bylo uvedeno, že tím nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
I když to stěžovatelka nenamítá výslovně, její stížnost ve skutečnosti ve smyslu ústavněprávním míří k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, které zaručuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ani zde zcela zjevně k zásahu nedošlo, neboť soudy rozhodovaly o žalobním návrhu, jak byl podán. Požadavek, aby soudy rozhodovaly i o jiných důvodech, aniž to plyne z petitu, neodpovídá v tomto konkrétním případě ústavnímu požadavku domáhat se svého práva "stanoveným postupem."
II. ÚS 257/98
Opačný postup soudů by byl naopak zásahem do ústavně zaručených práv žalovaného, včetně základních pravidel občanského soudního řízení, jak je stanoví §153 o.s.ř.
Kromě toho bylo již výše uvedeno, že ani nároky, jak je stěžovatelka uvádí, neměly ústavní oporu. Pokud proto obecné soudy došly k závěru, který stěžovatelka nezpochybnila, totiž, že v rozhodnou dobu nebyla a ani dosud není státní občankou ČR a že její osvědčení o státním občanství bylo získáno na základě nepravdivých údajů, postupovaly přesně v rámci ústavních předpisů a nemohly zcela zjevně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Postupovaly tak zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který ustanovení §3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích v tomto ohledu prohlásil svým nálezem č. 185/1997 Sb., za neodporující ústavnímu pořádku České republiky.
Proto došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 1. 1999
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu