ECLI:CZ:US:1999:2.US.418.98
sp. zn. II. ÚS 418/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti P.T., zastoupeného advokátem JUDr. V.Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1998, sp. zn. 8 To 51/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zásady in dubio pro reo a zásady nepoužitelnosti důkazů provedených nebo získaných v rozporu s procesními pravidly domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo zamítavým způsobem rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. 7 T 17/98, tak, že je vinen trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit ze dne 5. na 6. července 1995 kolem 24.00 hod. na blíže nezjištěném místě mezi P. a V. pěti výstřely z pistole zn. Walter, z bezprostřední blízkosti do obličeje úmyslně usmrtil v osobním autě tovární značky Volkswagen Passat TDI G.B., jehož tělo pak u polní cesty ve V. vytáhl z auta a zanechal a s uvedeným autem, které bylo majetkem G.B., odjel na M. do svého bydliště. V odůvodnění své ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že při objektivním posouzení provedeného dokazování by musel být obžaloby zproštěn. Na zaujatost soudu usuzoval z jeho závěru o tom, že byl neúspěšný student, ačkoliv základní školu i gymnázium absolvoval s vyznamenáním a na stavební fakultu byl přijat bez přijímacích zkoušek a následně byl přijat i na fakultu architektury. Samotná okolnost, že musel jako jeden z mnoha opakovat obtížnou zkoušku z deskriptivní geometrie, nemůže proto dle stěžovatele vést k závěru, že je neúspěšný student. Poté odmítl jako presumpci neviny porušující zprávu policejních orgánů, hovořící o jednoznačném usvědčení pachatele, a dále namítl, že došlo k porušení §85 odst. 2 tr. řádu, protože domovní prohlídky se nezúčastnila nezúčastněná osoba, v důsledku porušení tohoto ustanovení pak dovodil, že nelze použít ani znalecké posudky, vztahující se ke zkoumání věcí, které byly na základě takové nezákonné domovní prohlídky odňaty. Poté namítal, že se krajský soud neřídil svým závěrem o tom, že prvotní výpovědi jsou nepoužitelné a že lze použít až jeho výpověď ze dne 24. 8. 1995, když dospěl k závěru, že měnil své výpovědi, současně připustil, že ke změně jeho výpovědi došlo ale pouze 1x po poradě s jeho obhájcem, a jen v tom smyslu, že sdělil, že nic neudělal, a že trestný čin neoznámil jenom proto, aby s ním nebyl eventuelně spojován. Dále namítal, že souhlasil s pořízením videozáznamu, resp. ohledáním místa nálezu v nepřítomnosti svého obhájce proto, že mu bylo sděleno, že vyrozuměný obhájce se omluvil z důvodu pracovního zaneprázdnění, ačkoliv o tom neexistuje záznam a jeho obhájce tvrdí opak, přičemž jej kritického dne prokazatelně v R. navštívil a je logické, že by nevážil 600 km dlouhou cestu do P., kdyby věděl, že je nařízený shora uvedený úkon. Dále zdůraznil, že jeho zástupce podle §165 odst. 2 tr. řádu oznámil, že chce být vyrozumíván o všech úkonech a dovodil nepoužitelnost tohoto vyšetřovacího úkonu, tj. ohledání místa nálezu ze dne 12. 9. 1995. V souvislosti s videozáznamem dále namítal, že napřed došlo k označení místa nálezu, teprve poté byl videozáznam pořizován, tak, aby bylo patrno, že sám spontánně sděluje, kam je třeba jet, kde je třeba zabočit atd., což je zjevné např. ze skutečnosti, že podle videozáznamu již před příjezdem na místo nálezu stojí za keři automobil, o kterém lze usuzovat, že patří policii. Dále uvedl, že záznam nebyl jeden a že byly pořizovány dodatečně, přitom před nálezem zbraně byl záznam od 11.02 do 11.21 hod. přerušen a navíc vyšlo najevo, že vyšetřovatel si nepřál, aby byl přítomen u nálezu zbraně, což postrádá logiku, protože pokud by zbraň na tomto místě odhodil, musel by si být vědom, že bude i nalezena. Poté poukázal na rozpory ve výpovědích policistů, z nichž nelze určit, zda byl při úkonu, kdy se věci z keře vytahovaly, či nikoliv. Dále namítal, že k poučení o jeho právech došlo až po skončení vyšetřovacího úkonu. Stran ohledání vozidla stěžovatel poukazoval na výpověď svědka H., který uvedl, že si pamatuje, že chtěl, aby mu stěžovatel odemkl schránku ve vozidle, kde si myslel, že by mohla být pistole, a přitom neměl k dispozici ani auto ani klíče a navíc z dodatečně přiloženého videozáznamu o prohlídce vozidla a svědecké výpovědi Ž. jasně plyne, že prohlídce přítomen nebyl, v této souvislosti také zpochybnil jako amatérský a nelogický přístup policisty, který při hledání čísla karoserie uvolnil plasty a našel nábojnice, ačkoliv každý policista ví, že toto číslo je na štítku v motorovém prostoru vozidla.
Dále namítl nedostatek protokolu kvantifikujícího množství krve, které bylo zjištěno v automobilu a nedostatečnou kvalitu i zpoždění vyhotovených protokolů o nálezu nábojnic a zbraně. Současně namítal nedostatečnou kvalitu fotografií i videozáznamů s tím, že videozáznam nesmí být bezdůvodně přerušován a musí být bezpodmínečně doprovázen hlasovým komentářem. Rovněž namítal, že nebyl bezprostředně přítomen nálezu ostatních věcí dne 12. 9. 1997, přičemž pokud jde o nález zbraně, nacházející se v šípkovém keři, nebylo zjištěno po jeho zadržení, že je poškrabán. Dále vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě byla vytýčena pouze jedna vyšetřovací verze, ačkoliv je vyšetřovatel povinen vytýčit více vyšetřovacích verzí, jak by odpovídalo údajům, které sám uvedl ve své výpovědi, i článkům, uveřejněným v deníku M. 11. 9. 1997 a ve zpravodajské relaci 10. 9. 1997. Poté poukázal na nezájem vyšetřovatele sestavit počítačový portrét pachatele, k čemuž bylo přistoupeno teprve po deseti měsících. Mimo uvedené namítal, že v rámci přípravného řízení podával řadu návrhů na provedení dokazování, kterým však nebylo vyhověno. Dále ve své ústavní stížnosti popřel zištný motiv vraždy s odkazem na svědecky prokázané půjčky, které zprostředkovával, a druhořadost role, kterou v souvislosti s legalizací peněz, získaných G.B., zastával. V následující části ústavní stížnosti poukázal na dobu v délce tří let, co trvá trestní stíhání a s ní spojené oslabení zásady ústnosti a bezprostřednosti včetně znehodnocení důkazů, a poté zdůraznil, že všechny provedené důkazy potvrzují jeho výpověď a naopak žádný neumožňuje usuzovat, že nevypovídal pravdu, resp. že by mohl být pachatelem. Konkrétně uvedl, že svědkyně Š. uvedla, že kolem druhé hodiny, možná dříve, viděla projet automobil tmavé až černé barvy, ačkoliv automobil poškozeného byl stříbrné barvy a může se jevit tmavším v případě fotoaparátu s málo výkonným bleskem a dojde-li k fotografování ve volném prostoru, jak tomu bylo v daném případě, s tím, že tuto výpověď je třeba prověřit znalecky, případně vyšetřovacím pokusem. Dále namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení časového snímku ohledně doby, za kterou je možno dojet z P. do V., a přitom je svědecky prokázáno, že do restaurace v P. přišel s G.B. kolem 24.00 hod. a zdržel se asi 0,5 až 1 hodinu, takže má za jisté, že svědkyně Š. viděla jiné vozidlo než vozidlo poškozeného, když navíc ani neslyšela pohyb, který by odpovídal vytažení poškozeného z vozu. Současně zdůraznil, že na místo činu lze přijet i jinou cestou, a poté s odkazem na znalecký výslech znalce Š. o tom, že ve znaleckých posudcích se neuvádí množství alkoholu, které nedosáhne 0,2 promile, dovodil, že poškozený musel být vzhledem k nezjištěnému alkoholu v krvi při objednaném 12% pivu zastřelen cca za 1,15 hod., neboť potravu měl již natrávenou a alkohol v krvi neměl. Dále se dovolával závěru znalců K. a K., s tím, že tito potvrdili možný mechanismus vzniku a ulpění povýstřelových zplodin na jeho těle a oděvu v souladu s jeho výpovědí. A naopak poukázal na nepoužitelnost znaleckých posudků znalců K. a P. vzhledem k jejich neslučitelnosti se závěry znalců z oboru soudního lékařství. Současně označil za nepochopitelné, proč znalcům nebyl předložen náboj, který byl v pistoli Walter zajištěn a poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 1996, které konstatovalo, že obviněnému ani obhájci nebylo oznámeno usnesení o nařízení pitvy a přibrání znalců z oboru soudního lékařství. Dále namítal, že nebyl vyhotoven ani předávací protokol, z něhož by bylo patrno, kolik a jakých projektilů bylo předloženo ke zkoumání, poté vyslovil názor, že právě proto, že trestní řízení je spojeno se zásahem do základních práv a svobod občanů, musí být úkony orgánů činných v trestním řízení prováděny podle zákona s tím, že v dané věci došlo k porušení pravidel upravujících trestní řízení. V další části ústavní stížnosti namítal nesprávné hodnocení důkazů krajským soudem, jednostranné používání pouze těch skutečností, které vytrženy z kontextu podporují jeho závěry nebo se dokonce odvolávají na skutečnosti, které nemají oporu v dokazování a jsou jen hypotézami. Rovněž poukázal na písemné odůvodnění rozsudku, a namítl jeho rozpor s obsahem protokolu o hlavním líčení. Rovněž se zmínil o nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 2 Tvno 23/97, kterým byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí o prodloužení vazby a zpochybnil navazující rozhodnutí o prodloužení vazby. Dále odmítl závěr vrchního soudu, obsažený v odůvodnění rozhodnutí o tom, že dokazování a řízení předcházejí napadenému rozsudku nevykazuje žádné podstatné vady, a znovu konstatoval, že u domovní prohlídky chyběla nezúčastněná osoba, k ohledání místa nálezu došlo bez přítomnosti obhájce a nebyl vyhotoven protokol o ohledání vozidla. Konečně odmítl argumentaci vrchního soudu, že nejde o vadu podstatnou, byl-li domovní prohlídce přítomen jeho otec, jako argumentaci umožňující vyloučit jakékoliv ustanovení tr. řádu. Stejně tak odmítl argumentaci vrchního soudu k nepřítomnosti obhájce při úkonu dne 12. 9. 1995, pokud dospěl k závěru, že obhájce neučinil oznámení dle §165 odst. 2 tr. řádu, a to proto, že postačuje, aby obhájce oznámil, že se chce zúčastnit všech úkonů, přičemž mu zákon nestanoví formu, ve které tak má učinit s tím, že v dané věci je zřejmé, že žádost obhájce vyšetřovateli sdělil, neboť i o jiných úkonech byl vyrozumíván.
Z obsahu připojeného spisu, sp. zn. 7 T 17/98, Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, napadeným ústavní stížností, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků a 6 měsíců nepodmíněně.
V důvodech rozsudku krajského soudu tento především poukazuje na celou řadu nesrovnalostí ve výpovědích samotného stěžovatele, učiněných po 24. 8. 1995, a dále na výpovědi řady svědků, včetně znaleckých posudků a expertíz, a dospívá k závěru, že řetěz nepřímých důkazů je natolik pevně uzavřený, že nemá byť sebemenší pochybnosti o tom, že stěžovatel ze dne 5. na 6. července 1995 kolem 24.00 hod. na blíže nezjištěném místě mezi P. a V. pěti výstřely z pistole zn. Walter, z bezprostřední blízkosti do obličeje úmyslně usmrtil v osobním autě tov. zn. Volkswagen Passat TDI, G.B., jehož tělo pak u polní cesty ve V. vytáhl z auta a zanechal a s uvedeným autem, které bylo majetkem G.B., odjel na M. do svého bydliště. Vrchní soud v Praze, jenž rozhodoval o odvolání stěžovatele, v důvodech zamítavého rozhodnutí o odvolání mimo jiné uvedl, že vedle odůvodnění napadeného rozsudku je třeba vzít v úvahu i další rozhodné skutečnosti, totiž že poškozený G.B. byl zastřelen pistolí, která byla jeho majetkem, a která se musela v době činu nacházet ve vozidle, takže je nelogické, aby v případě, že poškozený měl být způsobem popsaným obžalovaným usmrcen neznámou třetí osobou, tato osoba spoléhala na zbraň poškozeného a nepoužila zbraň vlastní. Rovněž tak, konstatuje vrchní soud, je nelogické, aby tato osoba nechala obžalovaného jako svědka tohoto činu naživu, nutila jej na jiném místě k čištění vozidla od krve a na tomto místě zahodila i vražednou zbraň. Současně vrchní soud uvedl i důvody, pro které nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení důkazů časovým snímkem, totiž z důvodu změny situace, spočívající v přestavbě použitých komunikací a rovněž tak návrhu na důkaz vyšetřovacím pokusem ohledně barvy vozidla, a to s odůvodněním, že za zjevně lepších světelných podmínek popsala předmětné auto, jako "auto tmavé barvy" i další svědkyně A.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy.
Obsah připojeného spisu, sp. zn. 7 T 17/98, Krajského soudu v Praze nenasvědčuje v daném případě tomu, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahům do ústavně zaručených práv a svobod, ale naopak Ústavní soud má za to, že ze spisu se jasně podává, že se obecné soudy i ostatní orgány činné v trestním řízení určujícími skutkovými okolnostmi případu pečlivě zabývaly, čemuž nasvědčuje již sama skutečnost, že vrchní soud usnesením ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 7 To 56/96, zamítl stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1996, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření a stejně tak i skutečnost, že krajským státním zástupem došlo dne 6. 2. 1998 ke zpětvzetí žalob obžaloby, neboť nebyly odstraněny některé vady, pro které byla rozhodnutím ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 7 To 56/96, věc vrácena k došetření. Dále Ústavní soud zjistil, že vlastí námitku podjatosti stěžovatel před obecnými soudy nevznesl a že v doplněném důkazním řízení byly odstraněny takové stěžovatelem namítané vady, jako neexistence protokolu o ohledání vozidla nebo neoznámení usnesení o nařízení pitvy a přibrání znalců z oboru soudního lékařství (viz doručenka na čl. 1010), s tím, že nebyly uplatněny stěžovatelem námitky proti osobám znalců. Dále bylo zjištěno, že se soudy vypořádaly i s údajnými rozpory mezi závěry znalců K. a P. se závěry znalců z oboru lékařského. Pokud jde o porušení procesních pravidel, spočívajících v neúčasti nezúčastněné osoby na domovní prohlídce v rozporu s §85 odst. 2 tr. řádu, má Ústavní soud za to, že v této části je ústavní stížnost uplatněna po 60 denní lhůtě, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., když se ze spisu podává, že vlastní příkaz k domovní prohlídce jako jednorázový zásah byl vydán dne 7. 7. 1995, sp. zn. 1 Nt 670/95, zatímco stěžovatel podal svou ústavní stížnost na podatelně Ústavního soudu až dne 29. 9. 1998. K námitce nepřítomnosti obhájce při ohledání 12. 9. 1995, Ústavní soud uvádí, že jakkoliv zákon formu oznámení dle §165 odst. 2 tr. řádu o tom, že se chce zúčastnit vyšetřovacích úkonů, neupravuje, je věcí odpovědnosti obhájce, že se v tomto směru dostal do důkazní nouze. Pokud jde o námitky, týkající se přerušování videozáznamu nebo námitky nedostatečné kvality fotografií a protokolu o nálezu nábojnic a zbraně, má Ústavní soud za to, že nedosahují intenzity protiústavnosti, stejně tak jako námitky nedostatku původnosti videozáznamů, spočívají-li v tom, že kritické místo bylo napřed, ale za součinnosti stěžovatele (srov. výslech stěžovatele na str. 1228) nalezeno, a teprve poté byl natočen videozáznam. K námitce o tom, že stěžovatel byl poučen teprve po skončení vyšetřovacího úkonu, rovněž nebylo lze přihlédnout vzhledem k tomu, že nebyla uplatněna v rámci řízení před obecnými soudy a nečinnost v tomto směru nelze již dohnat v rámci řízení před Ústavním soudem. Konečně ani námitka dodatečného vyhotovení protokolu o ohledání vozidla spolu se zpochybněním "míry" přítomnosti stěžovatele při ohledání na místě nálezu dne 12. 9. 1995 neposunuje věc do ústavní roviny. Jinými slovy, jakkoliv nelze některým výtkám stěžovatele upřít oprávnění, např. též stran neexistence protokolu o zjištěném množství krve v automobilu nebo samostatného protokolu, z něhož by bylo patrno, kolik a jakých projektilů bylo předloženo ke zkoumání, má Ústavní soud za to, že v celkovém kontextu provedeného dokazování tyto nedostatky se svou intenzitou nedotýkají stěžovatelových práv natolik, aby opodstatňovaly jeho tvrzení, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Všechny shora uvedené skutečnosti se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Stran stěžovatelova odkazu na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 287/96 Ústavní soud uvádí, že jde o odkaz, který není případný vzhledem k tomu, že šlo o ústavní stížnost proti rozhodnutí o prodloužení vazby, zatímco v předmětné věci ústavní stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu