ECLI:CZ:US:1999:2.US.448.98
sp. zn. II. ÚS 448/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci návrhu Z.N.,zastoupeného advokátkou JUDr. I.K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález tohoto znění:
"Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 1998, čj. Nt 4247/98-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1998 (event. ze dne 26. 8. 1998), čj. 1 To 695/98, se zrušují.
Okresnímu soudu v Ostravě se přikazuje, aby neprodleně propustil na svobodu Z.N.
Krajskému státnímu zástupci se přikazuje, aby neprodleně podle §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu zrušil nezákonné opatření vyšetřovatele M.ú.v., Policie ČR, ČVS: MVV 137/5-98, ze dne 1. 4. 1998, jímž bylo dle §160 odst. 1 tr. řádu Z.N., sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle §10 odst. 1 písm. a), §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., který měl spáchat tím, že společně se spoluobviněnými T.D., G.D. a P.J. v období od dubna 1997 do současné doby po předchozí dohodě formou organizované skupiny spáchal trestnou činnost, spočívající v krádežích osobních motorových vozidel a jejich následné legalizaci, přičemž Z.N. konkrétně od dubna 1997 do současnosti nejméně ve 29 případech objednal u spoluobviněných krádeže jednotlivých osobních motorových vozidel s příslušenstvím, které převzal a zajistil přestavbu a jejich následnou legalizaci."
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že shora uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a nebyl přijat ani písemný slib, který nabídl, ačkoliv byl zbaven svobody v rozporu se způsobem, který stanoví zákon, neboť byl zadržen a posléze vzat do vazby, aniž by mu bylo sděleno řádné obvinění ve smyslu ustanovení §160 tr. řádu, což má podle něj s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 46/96 stejné důsledky, jako kdyby mu obvinění nebylo sděleno vůbec. Zejména namítal, že v záznamu o sdělení obvinění nejsou uvedeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, §247 odst. 1 písm. b), odst. 4, že chybí skutková tvrzení ohledně údajného organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zákona a naopak je tvrzeno, že jednal v organizované skupině, tedy ve smyslu §247 odst. 3 písm. a) tr. zák., ale v rozporu s tím je jeho jednání kvalifikováno dle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Dále v poměru ke sdělenému obvinění namítal, že chybí konkrétní výčet případů odcizených aut i skutkové tvrzení ohledně znaků "vloupání" dle §247 odst. 1 písm. b) a "škody velkého rozsahu" dle §247 odst. 4 tr. zákona. Poté stěžovatel s odkazem na výpovědi obviněného G.D., T.D., svého syna R.N. dovodil, že při individuálních přístupech soudů, ale i orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že proti němu neexistují žádné důkazy, které by odůvodňovaly podezření, že by uvedený trestný čin spáchal.
Přes shora uvedené skutečnosti nejenže došlo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 9. 1998 pod sp. zn. Nt 4335/98 k prodloužení jeho vazby do 1. 2. 1999 a k opětovnému zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, ale také krajský státní zástupce ve smyslu §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu nezrušil jako nezákonné sdělené obvinění.
Ústavní soud z obsahu připojených spisů Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4247/98, Nt 4335/98, zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby pravomocným usnesením téhož soudu ze dne 2. 4. 1998, pod sp. zn. Nt 3189/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 1 To 355/98. Námitky stěžovatele, směřující proti způsobu zadržení a vzetí do vazby se tedy věcně vztahují již k těmto usnesením, která však ústavní stížností napadena nebyla. Bylo-li tedy již pravomocně rozhodnuto o vzetí do vazby a nebyla-li podána proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí věcně zaměřenému k nepropuštění z vazby, otázky důvodů vzetí do vazby, ale jen otázky důvodů propuštění z vazby. Vzhledem k tomu, že důvody uváděné k ústavní stížnosti se ve skutečnosti vztahují k jiným než napadeným usnesením, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 1998, čj. Nt 4247/98-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 1 To 695/98, zamítajícím žádost o propuštění z vazby dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 46/96, kterého se stěžovatel dovolává, se týká ústavní stížnosti, směřující proti usnesení o vzetí do vazby a nikoliv proti usnesení o propuštění z vazby.
Rovněž tak Ústavnímu nezbylo než odmítnout tu část návrhu, v níž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal okresnímu soudu propustit stěžovatele na svobodu a Krajskému státnímu zástupci zrušit nezákonné opatření vyšetřovatele, jímž bylo stěžovateli sděleno obvinění, neboť o tom, čeho se v této části ústavní stížnosti stěžovatel domáhá, nemůže Ústavní soud rozhodnout, a to nejen s ohledem na znění §82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ale především proto, že nejde o žádný z případů, v nichž je Ústavní soud oprávněn rozhodovat ve smyslu čl. 87 Ústavy. Jinak řečeno - stěžovatel se ve skutečnosti v prvém případě domáhá, aby Ústavní soud rozhodl v rovině obecného soudu a v druhém případě v rovině státního zastupitelství, kteréžto úkoly mu zjevně nepřísluší. V důsledku uvedeného byla v těchto částech ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu