ECLI:CZ:US:1999:3.US.133.99
sp. zn. III. ÚS 133/99
Usnesení
III. ÚS 133/99
Ústavní soud rozhodl dne 13. 7. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ing. A. V., zastoupené JUDr. A. J., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 7 Cmo 139/98, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 37 Cm 187/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1
písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] brojí stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998 (sp. zn. 7 Cmo 139/98), jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
19. 11. 1997 (sp. zn. 37 Cm 187/96), kterým byl vůči žalovaným zamítnut její návrh na zaplacení částky 1,000.000 Kč, a to z titulu zaplacení ceny za převedený obchodní podíl ve společnosti A., spol. s r. o. V další části své ústavní stížnosti stěžovatelka rozvádí důvody, které ji vedou k jejímu podání a zejména vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od názorů stěžovatelky. Obecné soudy ve svých rozsudcích, které Ústavní soud považuje za řádně zdůvodněné (§157 odst. 2 o. s. ř.), nároku stěžovatelky nevyhověly a z důvodů, jak z odůvodnění těchto rozsudků jsou dostatečně patrny, stěžovatelčinu žalobu zamítly.
Tvrzení stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti Ústavní soud z hlediska posuzované ústavní stížnosti považuje za nerozhodné, neboť stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994,
IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha, 1994) za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a zejména že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomocí vymyká (k tomu srov. též např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995).
Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým ústavní stížnost stěžovatelky nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů ve vztahu k hodnocení provedených důkazů nemůže naplnit znaky zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, jak tyto jsou zaručeny ústavním pořádkem České republiky nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Obecné výtky k postupu obecných soudů tak, jak je stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznáší, nejsou, a s ohledem na svoji povahu ani být nemohou, důvodem pro zásah Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných.
Ústavní soud z posuzované ústavní stížnosti nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu nebo k porušení jiných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v rámci hodnocení provedených důkazů a provedené hodnocení důkazů i právní závěry považuje Ústavní soud za vyčerpávající a odpovídající ústavním zásadám stanoveného postupu (spravedlivého procesu).
Ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná a její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. července 1999