ECLI:CZ:US:1999:3.US.205.99
sp. zn. III. ÚS 205/99
Usnesení
III. ÚS 205/99
Ústavní soud rozhodl dne 13. 7. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českého zahrádkářského svazu, I. základní organizace, za niž jedná místopředseda J. M., právně zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo 241/98, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 28 Co 390/97, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 C 447/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka pravomocná a doručená rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů, totiž rozsudky Nejvyššího soudu ČR (ze dne 16. 12. 1998 - 28 Cdo 241/98-137), Krajského soudu v Praze (ze dne 9. 10. 1997 -
28 Co 390/97-115) a Okresního soudu v Nymburce (ze dne 9. 10. 1996 - 7 C 447/92-94) a tvrdila, že tyto soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva daná Listinou základních práv a svobod, totiž právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1) a právo plynoucí z ust. čl. 11 odst. 1; podle tvrzení ústavní stížnosti a jejího odůvodnění stalo se tak tím, že soud I. stupně vyhověl žalobě na vyklizení (blíže popsaných a označených) pozemků, (které stěžovatelka užívá) "se zcela nesmyslným zdůvodněním v podstatě nepřezkoumatelným, že o legální existenci (sc. existenci zahrádkové osady) nejde", že soud II. stupně (z podnětu odvolání stěžovatelky) "přišel se zcela nečekaným řešením, popřel možnost, že nájemní poměr (§22 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb.) vzniká ze zákona" a posléze že Nejvyšší soud ČR, jakkoli "jednoznačně potvrdil právní názor stěžovatelky (sc. vznik nájemního poměru ex lege), dospěl k závěru, že "pokud je nájemní poměr vypovězen, je třeba podat v zákonné promlčecí lhůtě žalobu na uzavření (sc. nové) nájemní smlouvy" a dovolání vzhledem k nastalému promlčení (§101 o. z.) stěžovatelčina práva zamítl.
S odkazem na to, že obecné soudy II. a III. stupně "se opravdu pozoruhodně rozešly ve stanovisku, kdy skončila (sc. promlčecí) lhůta", že soud I. stupně "po dobu téměř 5 let činil naprosto zbytečná jednání a zbytečné úkony" a posléze, že obecné soudy všech tří stupňů zcela bezdůvodně opomněly ochranu jejich vlastnických práv (sc. ke stavbám jako stavbám na cizím pozemku) a na jejich úkor "vlastnická práva vlastníků pozemku v rozporu se zákonem staví nad vlastnická práva vlastníků staveb", navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště tvrzení stěžovatelky spočívá v námitkách, že obecné soudy ve dvou stupních rozdílně, avšak vždy se stejným výsledkem, posoudily běh promlčecí lhůty k uplatnění stěžovatelčina práva na prodloužení nájmu, že obecnými soudy byla zcela opomenuta skutečnost, že výpověď z nájmu byla postižena nesrozumitelností a neurčitostí, a konečně, že odvolací soud odvolání stěžovatelky posoudil způsobem, který má rysy rozhodnutí překvapivého, případně že upřednostnily právo (v řízení před nimi) žalobce na úkor práv stěžovatelky (a contr. ust. §219 o. s. ř.), a mají tak z převážné míry charakter námitek směřujících vůči věcné správnosti, příp. vůči legalitě ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných.
Jakkoli výtka vznesená vůči rozhodnutí odvolacího soudu (překvapivé rozhodnutí) by se ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu mohla jevit důvodná (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 257/98, dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikovaný), nebylo lze k ní přihlédnout, vzhledem k tomu, že odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání (§239 odst. 1 o. s. ř.) pro otázku zásadního významu, totiž "zda právo na uzavření nájemní smlouvy podle §22 odst. 4 zákona o půdě se promlčuje,
není-li uplatněno ve smyslu ustanovení §101 o. z. ve lhůtě tří let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé", a že stěžovatelka svého práva k podání dovolání využila a dovolací soud v tomto rozsahu také rozhodnutí odvolacího soudu (byť z hlediska stěžovatelky s nepříznivým výsledkem) posoudil; řízení před obecnými soudy II. a III. stupně nelze proto ani z hlediska zásad daných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nic podstatného vytknout, i když řízení před soudem I. stupně je poznamenáno zřejmými průtahy, z nichž však v současné době ve prospěch stěžovatelky již nelze nic podstatného vyvodit.
Posouzení běhu promlčecí lhůty a důvodů k promlčení nároku vedoucích se jako otázky věcné správnosti (příp. legality) rozhodnutí obecných soudů z pravomoci Ústavního soudu vymykají (k tomu srov. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995 a další) a pokud jde
o tvrzeně nedostatečnou ochranu vlastnických práv stěžovatelky, jde o otázku, která (pro promlčení nároku) nebyla předmětem rozhodování obecných soudů, a proto námitka stěžovatelky v naznačeném smyslu je nepřípadná: jestliže uplatněné právo bylo shledáno jako právo promlčené, jeho meritorní stránka zůstala - důvodně - mimo pozornost odvolacího i dovolacího soudu, když ze samotného zjištění, že stěžovatelčino právo je promlčeno, nelze vyvodit porušení či potlačení jejího ústavně zaručeného základního práva, stejně jejího práva ke stavbě na cizím pozemku.
Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo tedy rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. července 1999