ECLI:CZ:US:1999:3.US.232.99
sp. zn. III. ÚS 232/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. I. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 1999, sp. zn. 31 Ca 3/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která po stránce formální splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 1999 (31 Ca 3/99-21), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice, okresního pozemkové úřadu, ze dne 21. prosince 1998
(čj. 72-571/98-8500), jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitosti v rozhodnutích uvedených v kat. úz. B. a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrzené porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatel spatřuje v tom, že mu nebyly vydány všechny nemovitosti tak, jak byly jeho restitučním nárokem uplatněny, a když jinak vede právní polemiku se závěry obecného soudu ohledně oprávněnosti uplatněného nároku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Povaha tvrzených důvodů ústavní stížností jednoznačně svědčí o závěru, že jde
o skutkovou a právní polemiku se závěry jak správního orgánu, tak obecného soudu, který posléze rozhodoval o žalobě, jíž se stěžovatel dovolával přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, které bylo pro něj nepříznivé.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, vyložil již Ústavní soud opakovaně ve svých obecně přístupných nálezech, jak je třeba chápat ochranu vlastnictví plynoucí z citovaného článku Listiny základních práv a svobod; stručně shrnuto, nejedná se o porušení uvedeného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno ať již na základě zvláštního zákona, nebo na základě rozhodnutí orgánů veřejné moci, a kdy pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994). V této souvislosti je namístě zdůraznit, že ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci a za jakých podmínek a okolností lze takovéto rozhodnutí považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (k tomu srov. např. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995); tyto zvláštní podmínky však v posuzované věci splněny nejsou.
Jak plyne ze samotné ústavní stížnosti a podkladů, které měl Ústavní soud při rozhodování k dispozici, stěžovatel využil všech práv, která mu poskytuje platný právní řád, včetně toho, že podal k obecnému soudu žalobu na přezkum správního rozhodnutí a neshledal-li obecný soud, ve shodě se svým zákonným zmocněním, důvody ke změně právního názoru vysloveného správním orgánem, nelze takovýto postup obecného soudu považovat za porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nehledě již ani k tomu, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum zákonnosti rozhodování obecných soudů, případně ingerence do jejich jurisdikční činnosti, zejména jestliže závěry obecného soudu jsou zákonným způsobem odůvodněny (§157 odst. 2 o. s. ř.), a jestliže řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, je prosto procesních vad (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); vady tohoto druhu ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Nadto podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost nesplňovalo formální náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, když plná moc předložená právním zástupcem stěžovatele obsahovala nepřípustnou substituční doložku (§31 odst. 1 zákona); vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nejevilo se účelné vésti stěžovatele k odstranění této vady.
Pro takto vyložené důvody je ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy jejich důvodů; nezbylo proto než rozhodnout
o ústavní stížnosti stěžovatele odmítavým výrokem tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. září 1999