ECLI:CZ:US:1999:3.US.243.98
sp. zn. III. ÚS 243/98
Usnesení
III. ÚS 243/98
Ústavní soud rozhodl dne 15. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. F.B. a N.B., obou zastoupených advokátem JUDr. T.P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 25 Co 344/97, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 C 121/90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1, 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998 (sp. zn. 25 Co 344/97), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 3. 1997 (sp. zn. 3 C 121/90), jímž byl zamítnut návrh žalobců (stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem), aby "žalovaná byla povinna zdržet se zásahu do vlastnických práv sousedů, zazdít nepovolená okna na nemovitosti č. 17 umístěná ve stodole, vedoucích z dílen a dřevníků, na hranici katastru st. par. č. 26 a 27, v katastrálním území S.", a tvrdili, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci zasáhl do jejich ústavně zaručených základních práv ve smyslu čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací soud se v rámci odvolacího řízení dostatečně nevypořádal se znaleckými posudky (ing. Š. a VÚ) a s jejich vzájemnými rozpory a rovněž v tom, že opomenul zaměření provedená geodetem (S. a ing. K.); svá tvrzení stěžovatelé posléze uzavírají tím, že obecné soudy v jednacích protokolech nezachytily skutečný průběh řízení, že tyto protokoly jsou "v rozporu se skutečným stavem způsobené vazbou právního zástupce žalované k předsedkyni senátu JUDr. H.Č." a "že se nevypořádaly s existencí podjatosti soudkyně", když v další části odůvodnění ústavní stížnosti vedou stěžovatelé polemiku s právními závěry obecných soudů a s jejich hodnocením důkazů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, s ohledem na povahu námitek stěžovatelů, si vyžádal spis Okresního soudu v Benešově (zn. 3 C 121/90). Z tohoto spisu vyplynulo, že námitkou stěžovatelů o podjatosti soudkyně (uvedené v podání na č. l. 81 odst. 3 a dále na č. l. 91) se obecný soud zabýval; opětně vznesenou námitkou podjatosti (č. l. 240, 241) v průběhu řízení před soudem se jak předsedkyně senátu ve své protokolaci, tak krajský soud ve svém rozhodnutí zákonným způsobem (o. s. ř.) vypořádal.
S ohledem na další námitku stěžovatelů obsaženou v ústavní stížnosti, spočívající v tvrzené nesprávné protokolaci o průběhu jednání, Ústavní soud zjišťoval, zda stěžovatelé, v řízení před obecnými soudy jako účastníci řízení, tuto námitku vznesli a případně jak o ní bylo rozhodnuto. Z protokolů o ústním jednání (na č. l. 7, 10, 49, 69, 149, 152, 202, 259, 288) však není patrno, že by stěžovatelé v řízení před obecnými soudy námitku nesprávné protokolace vznesli. Jedinou námitkou účastníků o nesprávné protokolaci zachycenou na č. l. 240, 241 spisu se předsedkyně senátu a rovněž krajský soud vypořádaly vyčerpávajícím způsobem (č. l. 244 a 254 spisu).
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů; pro obecnou dostupnost judikatury Ústavního soudu postačí ve stručnosti na tuto odkázat (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994). Pokud obecné soudy postupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem hlavy páté, a svým postupem neporušují zásady spravedlivého procesu, neshledává Ústavní soud pravomoc do jurisdikční činnosti obecných soudů zasáhnout, a jestliže stěžovatelé vedou pouhou právní a skutkovou polemiku se závěry obecných soudů, které jsou jim nepříznivé, není tato skutečnost důvodem, pro který by rozhodnutí obecných soudů měla být podrobena ústavnímu přezkumu, zejména jestliže ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dostatečně a ve shodě se zákonem odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy se řádně a v potřebném rozsahu vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, včetně námitky podjatosti jednající soudkyně a nesprávné protokolace o průběhu řízení.
Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy tvrzení stěžovatelů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo odkázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 1999