ECLI:CZ:US:1999:3.US.257.99
sp. zn. III. ÚS 257/99
Usnesení
III. ÚS 257/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 30. září 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) M. Ř., bytem a 2) M. Ř., zastoupených JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 1999, č. j. 30 Co 219/98-148, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. ledna 1998, č. j. 10 C 504/96-115, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se ústavní stížností, podanou 24. května 1999, domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 1999, č. j. 30 Co 219/98-148, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. ledna 1998, č. j. 10 C 504/96-115, s tím, že je považují za protiústavní. Poukázali na okolnosti, za nichž uplatnili své nároky a na jednání povinných, kteří jim brání v řádném užívání pozemků, znemožňují poskytnutí přiměřené finanční náhrady za pozemky, které jsou zastavěny a k užívání je nelze vydat. Podle jejich přesvědčení jsou napadená rozhodnutí soudů v rozporu s čl. 10 Ústavy, s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s čl. 10 odst. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 10 C 504/96, vyžádaného Ústavním soudem, a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 219/98-148 zásah do práv stěžovatelů, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování a hodnocení důkazů učinil v souladu s §132 občanského soudního řádu. Je třeba uvést, že Ústavní soud, který není vrcholem soustavy obecných soudů, není také oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto tam, kde obecné soudy respektují kautely, dané §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a další). Odvolací soud se pak ve svém rozhodnutí a v jeho vyčerpávajícím a přiléhavém odůvodnění s odkazy na použitá právní ustanovení vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelů a nedošlo ani k porušení práva účastníků, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy práva na soudní a jinou právní ochranu.
S ohledem na výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným, a proto jej senát v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 1999