ECLI:CZ:US:1999:3.US.298.99
sp. zn. III. ÚS 298/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. M. Ř., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 1999, sp. zn. 24 Co 233/99, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 14 C 272/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručené a pravomocné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 1999 (24 Co 233/99-13), a spolu s ním usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. ledna 1999 (14 C 272/98-6), a tvrdil, že oba označené obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodně ve stěžovatelově věci vyslovily svou věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci (ústavní stížností napadeného) usnesení bude věc postoupena k rozhodnutí Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Stěžovatel v podrobném rozboru ustanovení
§9 odst. 3 písm. c) bod aa) o. s. ř. vyslovil zásadní nesouhlas s právním názorem obecných soudů opřeným též o právní názor Nejvyššího soudu ČR, totiž, že s převodem družstevního bytu do individuálního vlastnictví je spojeno jak skončení členství v družstvu, tak stanovení vypořádacího podílu, a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz shora) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z tvrzení ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy jako žalobce) se jako člen Stavebního bytového podniku H. v Kladně v řízení před obecnými soudy domáhal rozhodnutí, dle něhož by žalované družstvo bylo zavázáno uzavřít s ním smlouvu o převodu
(v řízení blíže označeného a popsaného) družstevního bytu do jeho vlastnictví, a že v podrobně zdůvodněných rozhodnutích již dříve označené obecné soudy vyslovily svoji věcnou nepříslušnost, když byly odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci
26 Cdo 758/99 (publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sub. R 3/99) a když byly samy dovodily, že " z hmotněprávní úpravy převodu jednotky v domě bytového družstva vyplývá, že jde o spor ze vztahů mezi družstvem a jeho členem, pro jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni je dána věcná příslušnost krajského soudu s působností ve věcech obchodních".
Stěžovatel v nesouhlasu s takto shrnutým právním názorem obecných soudů
(v podstatě všech tří stupňů) přehlíží, že Ústavní soud, jak ostatně ve své rozhodovací praxi již dříve a opakovaně vyložil, není vrcholem soustavy obecného soudnictví, a že již proto jeho ingerence do jurisdikce obecných soudů je ve smyslu jemu daných pravomocí omezena zvláštními podmínkami (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), které však v posuzované věci splněny nejsou. Je tomu tak proto, že námitka porušení ústavního imperativu stran zákonného soudce není na místě tehdy, jestliže způsobem a postupem zákonem upraveným a předvídaným obecné soudy v řádném řízení posoudily svou vlastní věcnou příslušnost, a jestliže příslušnost soudu, jemuž má být věc k projednání a rozhodnutí postoupena, je podložena zákonem.
Na ústavnosti vysloveného závěru nic nemění skutečnost tvrzená stěžovatelem, totiž, že ve shodě s jeho právním názorem a způsobem od napadených rozhodnutí rozdílným rozhodují některé obecné soudy (v intencích rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci
7 Cmo 491/97), zejména pak - přes stanovisko Nejvyššího soudu ČR (viz shora) - Krajský obchodní soud v Praze; není totiž věcí Ústavního soudu a ústavního soudnictví vůbec, aby sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů, neboť tato úloha je ex lege přikázána Nejvyššímu soudu jako vrcholnému orgánu obecného soudnictví.
Jakkoli rozdílnost v rozhodovací praxi obecných soudů je jak z hlediska právní jistoty, tak z hlediska zásad právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) zcela nežádoucí, není věcí Ústavního soudu, aby svými rozhodnutími stvrzoval sjednocující judikáty Nejvyššího soudu ČR, případně aby "dozíral" na jejich respektování obecnými soudy nižších stupňů, zejména jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, s nímž stěžovatel vyslovuje nesouhlas, z ústavněprávních hledisek nelze nic vytknout.
Z těchto důvodů, a také proto, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyl stěžovateli odepřen výkon spravedlnosti, byla posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 1999