ECLI:CZ:US:1999:3.US.34.99
sp. zn. III. ÚS 34/99
Usnesení
III. ÚS 34/99
Ústavní soud rozhodl dne 13. 7. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek H. J. a L. B., obou zastoupených JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1998, sp. zn. 2 Cdon 1559/96, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 1996, sp. zn. 13 Co 203/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, domáhaly se stěžovatelky zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1998 (2 Cdon 1559/96), jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 1996 (13 Co 203/96) a rovněž zrušení tohoto rozsudku, s odůvodněním, že napadenými rozsudky bylo porušeno "jejich právo týkající ochrany vlastnictví tak, jak jej konstatuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod".
V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatelky shrnují závěry obecných soudů tak, jak tyto k nim dospěly v řízení o jimi uplatněném restitučním nároku a tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že uplatněnému restitučnímu nároku nebylo vyhověno.
Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatelek se závěry obecných soudů a v jejich nesouhlasu s právními závěry jak Krajského soudu v Plzni, tak Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a také v jakém rozsahu a jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. III. ÚS 95/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 76, Praha, 1998) je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecného soudu.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, pak platí, jak Ústavní soud rovněž v již ustálené judikatuře několikrát vyložil, že pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže, a to ani v případě uplatněného restitučního nároku, neboť vlastnictví k předmětným věcem není v tomto případě konstituováno (např.
I. ÚS 107/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6.,
vydání 1., č. 72, Praha, 1996).
Ústavní soud proto neshledal, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek tak, jak jsou v citovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod zaručena a jak bylo opakovaně Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelky ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecné soudy v jejich věci dospěly k jinému právnímu závěru než je jejich názor a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatelek hodnotit jako jejich pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a i zde je odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k postavení a povaze Ústavního soudu v soustavě soudů obecných (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994,
čl. 81 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Ústavní stížnost stěžovatelek byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy tvrzení stěžovatelek, a proto bylo
o posuzované ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. července 1999