ECLI:CZ:US:1999:3.US.345.98
sp. zn. III. ÚS 345/98
Usnesení
III. ÚS 345/98
Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. Z.D., zastoupeného advokátem JUDr. K.M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 10 C 106/96, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 35 Co 63/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou v intencích zákonem stanovených podmínek [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
30. 4. 1998 (sp. zn. 35 Co 63/98) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 9. 1997 (sp. zn. 10 C 106/96) a domáhal se jejich zrušení s odůvodněním, že těmito rozhodnutími obecných soudů došlo "k porušení základního práva a svobody zaručené ústavními zákony, a to jak Ústavou ČR, tak Listinou základních práv a svobod"; napadenými rozhodnutími mělo být dále "jednoznačně ohroženo a negováno právo na ochranu (jeho) zdraví". Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a v tvrzení, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §421 písm. a) občanského zákoníku v náhradové věci stěžovatele (poškození na zdraví).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již řečeno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v jeho právní polemice se závěry obecných soudů a v jeho nesouhlasném stanovisku s nimi.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudu jako orgánu veřejné moci". Pokud jde o tvrzené porušení Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, stěžovatel blíže ve své ústavní stížnosti neuvádí, která jejich ustanovení měla být porušena a Ústavní soud sám nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak tato z ústavních předpisů vyplývají.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru než je závěr jeho a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily
o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) (čl. 84 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele, jak je z výroku tohoto usnesení patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. května 1999