ECLI:CZ:US:1999:3.US.405.98
sp. zn. III. ÚS 405/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.V., zastoupené JUDr. R.D., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 640/97, Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 1994, sp. zn. 14 Co 102/94, a Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. ledna 1994, sp. zn. 7 C 1735/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která splňovala formální podmínky stanovené zákonem
[§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 1998 (2 Cdon 640/97-65), kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 1994 (14 Co 102/94-40), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. ledna 1994 (7 C 1735/93-19), se zamítavým výrokem stran žaloby stěžovatelky (v původním řízení navrhovatelky) na vydání nemovitostí v žalobě uvedených, a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů jako orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 11 věta první a druhá Listiny základních práv a svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v tom, že "podle jejího názoru dovolací soud, v daném případě Nejvyšší soud ČR, se dovolacími důvody vůbec nezabýval".
V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka vede polemiku se závěry obecných soudů a v zásadě opakuje důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů tak, jak je již uvedla ve svém dovolání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, vyložil již Ústavní soud několikrát ve svých obecně přístupných nálezech, jak je třeba chápat ochranu vlastnictví, plynoucí z citovaného článku Listiny základních práv a svobod; stručně shrnuto, nejedná se o porušení uvedeného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno, ať již na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, a kdy pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -
svazek 1., č. 5, Praha, 1994).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy, a to i v souvislosti s rozhodováním Nejvyššího soudu ČR (k tomu srov. např. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995). Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je toto právo zakotveno v Listině základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2), a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces v podstatě tím, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval uvedenými dovolacími důvody a pro aplikaci nesprávných ustanovení občanského soudního řádu zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pak zcela přehlíží smysl a povahu dovolání, zejména ve vztahu k jeho přípustnosti dle ust. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. účinného do 31. 12. 1995 a ust. čl. 2 odst. 4 zák. č. 238/1995 Sb., dle kterého Nejvyšší soud ČR o dovoláních, které převzal od Vrchního soudu rozhoduje podle dosavadních předpisů. V této souvislosti pak nezbývá než tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a i zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti rozvedených; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tak, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. září 1999