ECLI:CZ:US:1999:3.US.443.99
sp. zn. III. ÚS 443/99
Usnesení
III. ÚS 443/99
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 16. listopadu 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti S. H., zastoupeného JUDr. I. W., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 1999, sp. zn. 37 Co 998/96, a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. září 1996, č. j. 5 C 87/90-166, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu 9. září 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 1999, sp. zn. 37 Co 998/96, a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. září 1996, č. j. 5 C 87/90-166. Uvedl, že nesouhlasí s hodnocením odpovědnosti za úraz, který utrpěl při výkonu práce, a určení jeho spoluzavinění ve výši 20 % považuje za nepřezkoumatelné, když nebyly provedeny důkazy, jichž se v odvolacím řízení domáhal. S ohledem na dobu po kterou řízení probíhalo považoval za nezbytné vyslechnout opakovaně svědky, což odvolací soud odmítl s tím, že svědci byli vyslechnuti před soudem I. stupně a s odstupem více než 10 let od události by to již pro objasnění skutkového stavu nemělo význam. Proto nabyl přesvědčení, že soudy obou stupňů nerozhodly v souladu s čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, resp. s čl. 95 Ústavy, jakož i s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - nerozhodly v souladu s zákonem, spravedlivě a v přiměřené lhůtě. V souvislosti s pojmem "přiměřená lhůta", poukázal na dobu, která uplynula od vynesení rozsudku soudu I. stupně do rozhodnutí odvolacího soudu, na zdravotní stav a věk stěžovatele.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 5 C 87/90 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 1999, sp. zn. 37 Co 998/96, zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem navrhovatele a poté ve prospěch stěžovatele změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že žalovaného zavázal k odškodnění ztížení společenského uplatnění po pracovním úraze částkou 8.400,- Kč, což spolu s již poskytnutým plněním ve výši 5.040,- Kč představuje pětinásobek náhrady, stanovené lékařským posudkem, po 20 % snížení proto, že se žalovaný své odpovědnosti za úraz navrhovatele v tomto rozsahu zprostil. Krajský soud v Brně také změnil na částku 13.017,75 Kč zamítavý výrok, když původně byl zamítnut návrh ohledně Kč 21.417,75, změnil i výroky o nákladech řízení, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se přiléhavým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které v odvolání uplatnil. Postup odvolacího byl v souladu s §213 a 220 občanského soudního řádu, v rozsahu dokazování a hodnocení důkazů pak nebyl zjištěn rozpor s §120 odst. 1 a s §132 citovaného zákona.
Pro uvedené ústavní stížnost, směřující proti výrokům soudů, jimiž se návrh stěžovatele na náhradu škody, způsobené pracovním úrazem a vzniklé ztížením jeho společenského uplatnění zamítá, byla shledána zjevně neopodstatněnou, a proto, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Poněvadž stěžovatel napadl rozsudek soudu II. stupně v celém rozsahu, je třeba konstatovat, že návrh, napadající i výrok, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a stěžovateli přiznal nárok na zaplacení částky 8.400,- Kč, je návrhem nepřípustným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
V řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, má Ústavní soud pouze postavení soudu kasačního [§82 odst. 3 písm. a) zák. o Ústavním soudu], a proto, napadá-li návrh pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv (rozhodnutí ÚS ve věci III. ÚS 70/97, Sb. nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, nález č. 96). Pokud stěžovatel po rozhodnutí soudu I. stupně dospěl k přesvědčení, že v odvolacím řízení docházelo ke značným průtahům, mohl, po vyčerpání prostředků, které mu v takovém případě poskytuje zák. č. 436/1991 Sb., umožňující stížnost na průtahy v řízení k příslušným orgánům státní moci, podat ústavní stížnost v souladu s §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 1999