ECLI:CZ:US:1999:3.US.450.98
sp. zn. III. ÚS 450/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. P.B., zastoupeného JUDr. D.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 22 Ca 39/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1, 2 a 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 1998 (22 Ca 39/98-20), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne
2. 12. 1997 (PzÚ 3396/92-Mu), kterým bylo vysloveno, že stěžovatel není vlastníkem specifikovaných pozemků v kat. úz. M., a nebyl mu přiznán nárok na pozemek náhradní či jinou zákonnou náhradu, a tvrdil, že napadeným rozhodnutím obou orgánů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod "pro nesprávný výklad pojmu tísně, když oba orgány shodně prohlašují, že existence tísně ani nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ze dne 16. 12. 1976 nenastala". Dále pak stěžovatel vedl polemiku s právními závěry správního orgánu a Krajského soudu v Ostravě ohledně výkladu pojmu tísně a nápadně nevýhodné podmínky a odkázal na nálezy Ústavního soudu II. ÚS 59/95 a
IV. ÚS 95/96 s odůvodněním, že jeho "restituční záležitost měla být posuzována stejným způsobem jako v označených nálezech a napadené rozhodnutí mělo být zrušeno".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, vyložil již Ústavní soud několikrát ve svých obecně přístupných nálezech, jak je třeba chápat ochranu vlastnictví plynoucí z citovaného článku Listiny základních práv a svobod; stručně shrnuto, nejedná se o porušení uvedeného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno, ať již na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, a kdy pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -
svazek 1., č. 5, Praha, 1994). V této souvislosti je namístě zdůraznit, že ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci a za jakých podmínek a okolností lze takovéto rozhodnutí považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (k tomu srov. např. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995); tyto zvláštní podmínky však v posuzované věci splněny nejsou. Ze samotné ústavní stížnosti je patrno, že jak příslušný správní orgán, tak Krajský soud v Ostravě se v rámci své rozhodovací činnosti řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, které v řízení vznesl, a těmto závěrům obecného soudu, jakož i správního orgánu nelze z ústavně-právních hledisek nic podstatného vytknout, zejména jestliže obecný soud své rozhodnutí zákonným a zcela dostatečným způsobem zdůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.); v této souvislosti pak odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ve věci II. ÚS 59/95 a IV. ÚS 95/96 nejsou namístě, neboť nálezem IV. ÚS 95/96 byl řešen případ skutkově zcela odlišný od případu stěžovatele a ke zrušení napadených rozhodnutí došlo zejména v důsledku nesprávné aplikace ustanovení
§250f o. s. ř., když krajský soud rozhodoval o věci bez nařízení jednání, aniž byly pro takovýto postup splněny podmínky, a když nálezem II. ÚS 59/95 byl řešen rovněž skutkově odlišný případ, kdy pojem tísně byl orgány veřejné moci nedostatečně zkoumán z hlediska jednání stěžovatelů, což ve svém důsledku pro stěžovatele znamenalo ztrátu majetku na základě darovací smlouvy, tedy bez náležitého finančního ekvivalentu.
V posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud neshledal pochybení orgánů veřejné moci, neboť jejich právní závěry stran výkladu znaku tísně nebo nápadně nevýhodných podmínek jsou zcela souladné s konstantní judikaturou obecných soudů, stejně jako jsou v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Ústavní stížnost stěžovatele je tak zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, a jednak ze samotné povahy stěžovatelových námitek v jeho ústavní stížnosti rozvedených; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. září 1999