ECLI:CZ:US:1999:3.US.481.98
sp. zn. III. ÚS 481/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti M.N., zastoupené JUDr. P.H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 620/97-154, ze dne 12. 8. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 17. 11. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 18. 11. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 620/97-154, ze dne 12. 8. 1998, kterým bylo zamítnuto dovolání navrhovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 316/96-130, ze dne 16. 10. 1996. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 15 C 303/91-104, ze dne 14. 2. 1996, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž se soud dopustil porušení čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 15 C 303/91, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala u uvedeného soudu žalobu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 436 se stavební parcelou č. 2115 a zahrady parc. č. 2116 zapsaných u Katastrálního úřadu P., pro kat. ú. K., podle zákona o mimosoudních rehabilitacích proti povinné osobě OBP. Nárok na restituci předmětných nemovitostí odůvodňovala navrhovatelka skutečností, že tyto nemovitosti přešly na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích), přičemž tíseň spatřovala navrhovatelka v tom, že k uzavření kupní smlouvy byla nucena skutečností, že dům byl situován v "ochranném" pásmu k vybudovanému masokombinátu, což mohlo ovlivňovat zdravé prostředí pro život, nápadně nevýhodné podmínky v době návrhu byly spatřovány v prodeji nemovitosti za ceny podle tehdy platných cenových předpisů. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem, čj. 15 C 303/91-14, ze dne 7. 5. 1992, rozhodl tak, že žalovaný je povinen uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí ve znění uvedeném v rozsudku. V odůvodnění rozsudku uvedl, že při uzavírání kupní smlouvy shledal, že navrhovatelka jednala v tísni, nápadně nevýhodné podmínky spatřoval ve společenské újmě spočívající v nutnosti vzdát se lepšího bydlení v rodinném domku, vytržení z prostředí a sousedských vztahů.
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem, čj. 12 Co 28/93-27, ze dne 12. 5. 1993, tak, že změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu o uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že soud I. stupně dostatečně a v zásadě správně zjistil skutkový stav, ale ze zjištěného skutkového stavu nevyvodil správné právní závěry. Ztotožnil se se závěrem, že kupní smlouva byla uzavřena v určité tísni, kterou bylo možno spatřovat v tom, že navrhovatelka mohla mít důvodnou obavu, že užívání nemovitosti nacházející se v ochranném pásmu masokombinátu bude ztíženo jeho provozem a mohlo by tak být ohroženo i zdraví její rodiny. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu I. stupně stran nápadně nevýhodných podmínek. Na rozdíl od soudu I. stupně konstatoval, že nemovitosti byly prodány za cenu dohodnutou podle znaleckého posudku zpracovaného podle platných cenových předpisů, přičemž platnost znaleckého posudku v řízení zpochybněna nebyla. Dále konstatoval, že nápadně nevýhodné podmínky nelze spatřovat ve změně bydliště a okolnostech s tím souvisejících, protože takové skutečnosti nastávají vždy při prodeji domu.
K dovolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem, čj. 3 Cdo 236/93-54, ze dne 20. 7. 1994, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem takového rozhodnutí bylo procesní pochybení odvolacího soudu a skutečnost, že soudy obou stupňů se v řízení nezabývaly výší kupní ceny a její správností, i když výhrady k ceně byly ze strany navrhovatelky zmíněny při jednání u soudu I. stupně.
Ve věci dále jednal Městský soud v Praze, který částečně doplnil dokazování o porovnání původního znaleckého posudku, podle něhož byla sjednána cena nemovitostí, a znaleckého posudku nově zpracovaného na žádost navrhovatelky a konstatoval rozdíly v obou posudcích. Zaměřil se na zkoumání nápadně nevýhodných podmínek konstatovaných soudem I. stupně a k těmto skutečnostem opakoval důkazy. Dospěl k závěru, že zjištění soudu I. stupně, že navrhovatelka se vzdala výrazně kvalitnějšího bydlení s možností generačních vazeb, nemá oporu v provedených důkazech vzhledem k přidělené bytové náhradě a nelze proto v této skutečnosti spatřovat nápadně nevýhodné podmínky. Městský soud v Praze rozhodl ve věci usnesením, čj. 12 Co 396/94-64, ze dne 11. 1. 1995, tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem odvolacího soudu, kterým uložil soudu I. stupně zabývat podrobně posouzením správnosti podaných znaleckých posudků i za pomoci dalšího revizního znaleckého posudku a zjištěním skutečného stavu nemovitostí v době jejich prodeje.
Řízení před obecnými soudy pokračovalo jednáním před soudem I. stupně, který ve věci rozhodl rozsudkem, čj. 15 C 303/91-104, ze dne 14. 2. 1996, tak, že žalobu navrhovatelky o uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že na základě provedených důkazů a jejich hodnocení dospěl k závěru, že kupní smlouva byla navrhovatelkou a jejím manželem uzavřena v tísni, protože z odborného vyjádření hygienika mohla mít navrhovatelka důvodnou obavu, že užívání nemovitosti nacházející se v ochranném pásmu bude ztíženo působením masokombinátu a mohlo by být ohroženo i zdraví její rodiny. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, soud I. stupně konstatoval, že kupní cena byla stanovena v souladu s právními předpisy platnými v době jejího uzavření, což vyplynulo z provedeného dokazování. Tyto cenové podmínky platily pro každého a nelze tedy ze skutečnosti, že navrhovatelce nebyla nabídnuta cena vyšší, než zákonem stanovená, dovozovat nápadně nevýhodné podmínky. Navrhovatelka a její rodina získali za předmětnou nemovitost v zásadě rovnocennou náhradu - 2 byty o velikosti 2+1 I. kategorie, a proto ani v této skutečnosti nebyly shledány nápadně nevýhodné podmínky.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval dále ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, čj. 12 Co 316/96-130, ze dne 16. 10. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav shromážděním potřebných důkazů, tyto důkazy správně hodnotil po stránce skutkové i právní a své rozhodnutí i přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud se ztotožnil s těmito závěry. Pokud jde o námitku navrhovatelky, že soud I. stupně nerespektoval závazný názor odvolací soudu, pokud jde o stanovení odborného ústavu jako znalce pro vypracování nového posudku, odvolací soud v odůvodnění uvedl, že ve svém předchozím rozhodnutí uložil za účelem přezkoumání původního znaleckého posudku, zpracovaného při uzavírání smlouvy, a znaleckého posudku zpracovaného na žádost navrhovatelky soudu I. stupně, aby ustanovil znalce s vědeckou kvalifikací a pouze fakultativně připustil ustanovení odborného ústavu. Znalec stanovený soudem I. stupně splňoval požadavky a odvolací soud neměl pochybnosti o jeho odborné kvalifikaci. Na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že doplnění dokazování znaleckým posudkem ústavu by bylo nadbytečné, jestliže skutkový stav byl řádně zjištěn. Odvolací soud proto považoval za prokázané, že předmětné nemovitosti nebyly prodány za nápadně nevýhodných podmínek.
K dovolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj. 2 Cdon 620/97-154, ze dne 12. 8. 1998, dovolání zamítl. Dovolání navrhovatelky bylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a bylo podáno z důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm b) os.ř. bylo možno spatřovat v tom, že soudy nevyhověly návrhu navrhovatelky na vypracování revizního znaleckého posudku "Ústavem soudního inženýrství". Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. spočíval v tom, že navrhovatelka zpochybňovala správnost skutkového zjištění, že kupní cena v původním znaleckém posudku byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. Z hlediska stanovení ceny totiž navrhovatelka i nadále považovala za správný ten posudek, který byl vypracován na její žádost. Dále namítala, že z provedených důkazů mohly soudy dovodit, že byly naplněny nápadně nevýhodné podmínky podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, a pokud tak neučinily, je dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud se velmi podrobně v odůvodnění rozsudku zabýval jednotlivými námitkami navrhovatelky. K první námitce lze názor Nejvyššího soudu shrnout tak, že soudy obou stupňů způsobem stanoveným v o.s.ř. zjišťovaly skutečnosti rozhodné pro naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek. Protože v tomto ohledu učinily i příslušná skutková zjištění, nelze naplnění dovolacího důvodu dovodit z toho, že nebylo vyhověno opakovaným návrhům navrhovatelky na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem. Dovolací soud dále konstatoval, že soud I. stupně věrohodnost zpráv získaných z provedených důkazů, a tedy i jejich význam z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení účastníků řízení, hodnotil jednak izolovaně ve vztahu ke každému z provedených důkazů a jednak ve vzájemné souvislosti se zprávami získanými ze všech zbývajících důkazů. Dovolací soud konstatoval, že tento postup soudu I. stupně odpovídal ust. §132 o.s.ř. a nelze mu v tomto ohledu ničeho vytknout. K poslední námitce, tj. naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek, dovolací soud uvedl, že je třeba oba předpoklady stanovené v §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích posuzovat odděleně, byť věcně, resp. skutkově spolu často úzce souvisejí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného zákonného ustanovení. Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U kupní smlouvy půjde především o posouzení, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených plnění, zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. Dovolací soud uvedl, že kupní cena nebyla ani v dovolacím řízení zpochybněna a odpovídá tehdy platným předpisům. Dále bylo nutno vzít v úvahu, že vedle kupní ceny byly navrhovatelce poskytnuty bytové náhrady a přidělené dva byty byly z hlediska jejich vybavenosti jako byty I. kategorie rovnocenné bytům předmětné nemovitosti. Navíc vzhledem k umístění těchto bytů v jednom domě byly vytvořeny i podmínky pro bezproblémový styk navrhovatelky s rodinou její dcery. Nelze proto ani v přidělené bytové náhradě spatřovat naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 620/97-154, ze dne 12. 8. 1998, podala navrhovatelka ústavní stížnost. Navrhovatelka zde opakuje některé námitky, které byly obsaženy již v dovolání, zejména pokud jde o výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Podle názoru navrhovatelky stav evidentní tísně a priori nastoluje zároveň situaci jednání za podmínek nápadně nevýhodných. Dále navrhovatelka v podané ústavní stížnosti nesouhlasila se skutkovými zjištěními soudů ve vztahu k posouzení kupní ceny a doložila Ústavnímu soudu další listinné důkazy obsahující stanovisko Ústavu soudního inženýrství v B., které podle jejího názoru vyznívá v její prospěch. Z této skutečnosti navrhovatelka dovozovala, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny, protože tímto rozsudkem spolu s předchozími rozsudky soudů nižších stupňů bylo posvěceno nucené omezení vlastnického práva, když u tohoto omezení nebylo nikdy postaveno najisto, zda bylo ve veřejném zájmu a zda bylo postupováno v souladu se zákonem. Nevyhověním důkazním návrhům navrhovatelky soudy nepostupovaly v souladu s čl. 90 Ústavy ČR a neposkytly ochranu právům navrhovatelky zákonem stanoveným způsobem. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu.
K výzvě Ústavního soudu pod své vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Z jeho vyjádření plyne, že ve vztahu k námitce navrhovatelky k posuzování pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky lze poukázat na ustálenou rozhodovací praxi soudů, které opakovaně rozhodují tak, že oba předpoklady je nezbytné posuzovat odděleně. Nejvyšší soud v tomto bodě odkázal i na obdobnou judikaturu samotného Ústavního soudu. Ve vztahu k dalším námitkám v ústavní stížnosti odkázal Nejvyšší soud na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí, zejména pak na zásadu volného hodnocení důkazů stanovenou v §132 o.s.ř.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože navrhovatelka se dovolávala právě ochrany svého základních práva chráněného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Meritorně lze ústavní stížnost rozdělit do dvou částí. Navrhovatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními a z toho vyvozenými závěry, pokud se jedná o stanovení kupní ceny, za kterou byly předmětné nemovitosti prodány. Navíc navrhovatelka nabízí Ústavnímu soudu další důkazy v tomto směru. Již výše bylo uvedeno, že Ústavní soud není soudem obecným, před kterým by bylo vedeno klasické občanské soudní řízení, a to řízení nalézací. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutím obecného soudu nebylo porušeno základní právo navrhovatelky. Zde je především nutno připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a provádět v tomto směru další dokazování. Jestliže obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu tuto činnost přehodnocovat, a to ani v případě, kdyby se závěry obecných soudů nesouhlasil. Do procesu dokazování a hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze výjimečně tehdy, pokud by soudy ze skutkových zjištění vyvodily závěry, které neměly v těchto zjištěních žádnou oporu. V předmětné věci naopak Ústavní soud po prozkoumání celého řízení konstatoval, že soud I. stupně, který v opakovaném řízení prováděl další dokazování, postupoval přesně v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Procesu hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud vytknout žádné pochybení, protože byly plně respektovány zásady, které jsou pro tuto činnost obecného soudu rozhodující. Ústavní soud se zde ztotožňuje i s názorem Nejvyššího soudu, že v nevyhovění návrhu navrhovatelky na další dokazování nelze spatřovat porušení pravidel dokazování, jestliže soudy věrohodně uvedly, proč další dokazování provádět nebudou.
Druhou částí ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s postupem soudů, které odděleně zkoumaly, zda jsou naplněny předpoklady tísně a nápadně nevýhodných podmínek stanovených v §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit vyjádření Nejvyššího soudu, že v tomto směru existuje ustálená judikatura jak obecných soudů, tak i samotného Ústavního soudu o tom, že je nezbytné posuzovat naplnění těchto podmínek samostatně (viz. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 65/96, ze dne 27. 6. 1996, popř. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 139/93, ze dne 16. 11. 1994). V předmětné věci neshledal Ústavní soud žádné důvody pro změnu ustáleného rozhodování.
Oběma námitkami navrhovatelka dovozovala, že jí obecné soudy neposkytly potřebnou zákonnou ochranu tak, jak jsou povinny učinit podle čl. 90 Ústavy ČR. Na základě výše uvedených skutečností a závěrů konstatoval Ústavní soud, že soudy postupovaly způsobem stanoveným o.s.ř. a poskytly navrhovatelce všechny možnosti k ochraně svého práva. Postupem soudů nebyl porušen čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny. Neúspěch ve sporu nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Závěrem se Ústavní soud zabýval ještě i posouzením, zda napadeným rozsudkem mohlo být porušeno ust. čl. 11 odst. 4 Listiny tak, jak to navrhovatelka uváděla ve svém návrhu. V této souvislosti je nutno si uvědomit, že čl. 11 odst. 4 Listiny upravuje možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva. V předmětně věci se však nejednalo o posuzování správnosti vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva (např. věcným břemenem), protože požadovaný majetek nebyl vyvlastněn. Jádrem sporu byl spor o obnovení vlastnického práva na základě posouzení, zda právní úkon (kupní smlouva) byl učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jednalo se tedy o spor, zda vlastnické právo existuje či nikoliv, a nikoli o posuzování vyvlastnění či nuceného omezení vlastnického práva. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nebyl porušen ani čl. 11 odst. 4 Listiny.
Na základě výše uvedených závěrů nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu