ECLI:CZ:US:1999:3.US.481.99
sp. zn. III. ÚS 481/99
Usnesení
III. ÚS 481/99
Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. O. H., zastoupeného JUDr. R. H., advokátkou, a JUDr. R. H., Ing. K. E. a M. K., zastoupených JUDr. O. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 22 Co 146/99, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. 14 C 90/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 1999 (22 Co 146/99-77) a spolu s ním též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. prosince 1998 (14 C 90/92-66a) a tvrdili, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a spolu s ním též obdobné právo plynoucí z čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; aniž by však svá tvrzení - z hlediska ústavněprávních aspektů - blíže rozvedli, navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadenými rozhodnutími oba obecné soudy v restituční věci stěžovatelů zastavily řízení (odvolací soud rozhodnutí obecného soudu I. stupně potvrdil), když dospěly
k závěru - stručně řečeno - že stěžovatelé, v řízení před nimi jako žalobci, označili za účastníka řízení (žalovaného) někoho, kdo nemá procesní způsobilost; rozhodnutí obou obecných soudů jsou dostatečně přesně a výstižně odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.), takže jim z tohoto hlediska ani pod ústavními aspekty nelze nic vytknout.
Námitky stěžovatelů pojaté do ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné s těmi, které vznesli před obecnými soudy, zejména pak v opravném řízení, a s nimiž se odvolací soud v jejich úplnosti vypořádal; odůvodnění ústavní stížnosti je tak pouhou (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů a posuzováno kritérii zákona o Ústavním soudu [č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů - §72 odst. 1 písm. a)] jde - co do označených článků Listiny základních práv a svobod či ústavního zákona
č. 1/1993 Sb. - o tvrzení zcela apodiktická, z nichž ve prospěch stěžovatelů nelze nic podstatné vyložit, nehledě již ani k tomu, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu zcela mimo organizaci obecného soudnictví přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) a že jeho možná ingerence do jurisdikce obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou a které ostatně nebyly stěžovateli ani tvrzeny. Jestliže stěžovatelé v řízení před obecnými soudy označili za žalovaného způsobem jinak zcela srozumitelným názvem a sídlem nezpůsobilý subjekt, který však v okamžiku zahájení řízení neexistoval (odvolací soud), založili tím procesní překážku, na niž z pozice obecných soudů nebylo možno reagovat jinak než zákonem stanoveným způsobem (§103, §104 odst. 1 o. s. ř.), který co kritérií ústavnosti je ústavně zcela souladný. Na správnosti tohoto závěru nemohou nic změnit ani jisté potíže se zjištěním procesně způsobilého subjektu, který stěžovatelé i v odůvodnění ústavní stížnosti (opakovaně) popisují, a na nichž vlastně svou ústavní stížnost zakládají, neboť tyto, jak ostatně oba obecné soudy vyložily, jsou právně zcela nerozhodné.
Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnou povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. prosince 1999