ECLI:CZ:US:1999:3.US.49.99
sp. zn. III. ÚS 49/99
Usnesení
III. ÚS 49/99
Ústavní soud rozhodl dne 8. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. F. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 6 Co 2634/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1
písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. října 1998 (sp. zn. 6 Co 2634/98), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 1998 (sp. zn. 12 C 136/94), jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby vedlejší účastnice (v původním řízení před obecnými soudy žalovaná) byly povinny společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelovi částku 267 612,95 Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky
86 710,30 Kč od 21. 5. 1993 do zaplacení, z částky 8 199,35 Kč od 1. 6. 1993 do zaplacení, z částky 172 703,30 Kč od 27. 6. 1993 do zaplacení, a tvrdí, že obecnými soudy, jako orgány veřejné moci, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy "porušily jeho právo na soudní ochranu" tím, že "při hodnocení důkazů a samotném rozhodnutí pominuly zcela část stěžovatelových nároků a pouze na základě formálního posouzení důkazů byl jeho nárok zamítnut".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od závěru stěžovatele, a které v řízení před těmito soudy ve svém důsledku znamenaly jeho neúspěch. Stěžovatel se v řízení před těmito soudy domáhal na vedlejších účastnicích zaplacení žalované částky z důvodů, jak je ve své žalobě rozvedl. Obecné soudy ve svých rozsudcích, které Ústavní soud považuje za řádně zdůvodněné (§157 odst. 2 o. s. ř.), nároku stěžovatele nevyhověly a z důvodů, jak je ve svých rozsudcích rozvedly, stěžovatelovu žalobu zamítly.
Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se nezabývaly hodnocením jím předloženého důkazu (listiny), z něhož by mělo vyplývat uznání uplatněného nároku a tedy důvodnost podané žaloby, není z hlediska posuzované ústavní stížnosti rozhodné, neboť stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,
č. 5, Praha 1994, IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a
usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994), za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a zejména, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomoci vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1994) .
Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým však stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, jak tyto jsou zaručeny ústavním pořádkem ČR nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud z posuzované ústavní stížnosti nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že by obecné soudy v rámci hodnocení provedených důkazů toto hodnocení do svého rozhodnutí nepojaly nebo jinak se s předloženými důkazy zákonným způsobem nevypořádaly; pokud stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nevzaly v úvahu předloženou listinu, kterou stěžovatel označuje jako uznání závazku, pak toto tvrzení je v rozporu s odůvodněním rozsudků obecných soudů, které v rámci hodnocení důkazů řádně a vyčerpávajícím způsobem vyložily, jak uvedený důkaz hodnotily.
Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona], když její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. dubna 1999