ECLI:CZ:US:1999:3.US.498.98
sp. zn. III. ÚS 498/98
Usnesení
III. ÚS 498/98
Ústavní soud rozhodl dne 18. 11. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., zastoupené JUDr. V.J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. 4 Ko 136/97, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. 91 K 10/97, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §5 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o konkursu a vyrovnání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Řízení o návrhu na zrušení ustanovení §5 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o konkursu a vyrovnání, se zastavuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí (usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 1998 (4 Ko 136/97-27) a spolu s ním též rozhodnutí (usnesení) Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. března 1997
(91 K 10/97-19) a tvrdila, že svými rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená práva, zejména ta, která plynou z čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a také ta, která jsou dána čl. 1, čl. 10 a čl. 95 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb., případně obsahově obdobnými články 6 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; aniž by však - mimo striktní odkazy na ty které články, jichž se dovolávala - svá tvrzení z hlediska ústavněprávních aspektů blíže odůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů zrušil, když současně vznesla návrh, aby ustanovení §5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, bylo zrušeno.
K porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, o jejichž ochranu stěžovatelka usilovala i před Nejvyšším soudem ČR cestou dovolání, mělo dojít tím, že obecné soudy
I. a II. stupně zastavily řízení o stěžovatelčině návrhu jako návrhu dlužníka na prohlášení konkursu na jeho majetek, a to proto, že přes výzvu a poučení soudu o následcích nezaplacení zálohy na náklady s konkursem spojené, tuto zákonem určenou zálohu nezaplatila.
Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR jako nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 4 al. 1, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jakkoli se stěžovatelka odvolává na obsah článků vpředu označených ústavních norem, zcela přehlíží, že pod pravomoc Ústavního soudu podle jeho ustálené rozhodovací praxe nespadá přezkum legality či věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů, leč by pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce těchto soudů byly splněny zvláštní podmínky, jejichž druh a povahu Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích rovněž vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); tyto zvláštní podmínky, jejichž existenci stěžovatelka ostatně ani netvrdí, však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou.
Ustanovení §5 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je součástí (a podmínkou) konkursního řízení, a to bez ohledu na to, kdo v navrženém řízení vystupuje jako navrhovatel a jako takové je také zákonem stanovenou podmínkou ústavně stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); důvod posuzované zálohy, jakož i její výše nejsou ve vztahu k postavení stěžovatelky jako navrhovatelky takového druhu a výše, že by jako nepřekonatelná překážka stěžovatelku zbavila soudní ochrany, resp. práva na ni; Ústavní soud proto neshledal, že by postup obecných soudů byl v rozporu s ústavním pořádkem republiky a není proto zákonného, tím méně pak ústavního důvodu k výtkám na adresu obecných soudů, jejichž postup a rozhodnutí jsou zcela ve shodě se zákonem, a jestliže nejen rozhodnutí sama, ale také jejich odůvodnění zcela odpovídají zákonu (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Z důvodů, jak vpředu byly vyloženy, byla proto ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když nejen povaha těchto důvodů, ale i ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno, tuto zjevnost dostatečně odůvodňuje; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když s námitkami věcné nesprávnosti stěžovatelkou napadených rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádaly samy obecné soudy.
Byla-li posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, je tím současně dán důvod k tomu, aby řízení o návrhu na zrušení ustanovení §5 zák. č.
328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zastaveno (k tomu srov. např. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. listopadu 1999