ECLI:CZ:US:1999:3.US.519.98
sp. zn. III. ÚS 519/98
Usnesení
III. ÚS 519/98
Ústavní soud rozhodl dne 17. 6. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.L., zastoupeného JUDr. K.V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 3 To 171/98, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 1998, sp. zn. 36 T 13/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1, 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 1998 (sp. zn. 3 To 171/98), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 1998 (sp. zn. 36 T 13/97), s odůvodněním, že uvedená rozhodnutí "ohrožují svobodu stěžovatele v nejzákladnější lidské rovině a jsou ve veřejném rozporu s obecně uznávanými ústavními principy a zásadami trestního řádu závaznými pro soudní proces". V další části své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod, neboť, jak uvádí, byl "trestně stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon". Porušení označeného článku Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že nebyla respektována "presumpce neviny formulovaná v §2 odst. 2 tr. ř., s ohledem na naprostou absenci přímých důkazů". V nedostatku přímých důkazů pak stěžovatel spatřuje důvody, pro které neměl být uznán vinným odsouzeným trestným jednáním. V další části pak stěžovatel poukazuje na rozpory, ke kterým mělo dojít v průběhu přípravného řízení a v řízení před soudem ve výpovědi svědků, zejména pokud se jedná o popis osoby, která byla označena jako útočník a zpochybňuje v této souvislosti svědecké výpovědi svědků, kteří byli v řízení k důkazu vyslechnuti.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, jímž rozsudkem byl uznán vinným trestným činem vraždy (§219 odst. 1 tr. z.), jehož se měl dopustit jednáním v rozhodnutích obecných soudů popsaným; podstata předložené ústavní stížnosti stěžovatele tak spočívá v právní polemice se závěry obecných soudů a v nesouhlasu s nimi.
Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by došlo postupem obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, že by byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, jak je toto právo zaručeno Listinou základních práv a svobod a Ústavou ČR a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že o jeho vině bylo rozhodnuto na základě důkazů, které on sám hodnotí jiným způsobem než obecné soudy a na základě od něj odlišného právního závěru a netvrdí jiné skutečnosti, které by svědčily
o porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit, jak již bylo řečeno, jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho pak stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daným hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Ústavní soud neshledal, že by v rozhodnutích obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, nebo že by tato rozhodnutí, případně řízení předcházející, trpěla takovými vadami, které by vyžadovaly ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů, neboť jak Krajský soud v Ostravě, tak Vrchní soud v Olomouci se vyčerpávajícím a zákonným způsobem (§125 tr. ř.) vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v řízení před nimi uplatnil a zcela vyčerpávajícím způsobem se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, a proto - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák.
č. 1/1993 Sb.) - nelze jejich rozhodnutím, stejně jako řízení jim předcházejícímu nic podstatného vytknout.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno a jednak ze samotné povahy stěžovatelových námitek v jeho ústavní stížnosti blíže rozvedených; bylo proto o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. června 1999