ECLI:CZ:US:1999:4.US.107.99
sp. zn. IV. ÚS 107/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 1224/98, ze dne 1. prosince 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o náhradě škody, kterou požadoval stěžovatel po právním nástupci subjektu, který mu způsobil škodu svým jednáním v letech 1951 - 1966.
V roce 1946 začal stěžovatel podnikat. Ke své činnosti si pořídil nové stroje a v roce 1948 dostavěl provozovnu spojenou s rodinným domkem. V roce 1950 pod nátlakem vstoupil do výrobního družstva B. a v roce 1951 uzavřel s tímto družstvem smlouvu o nájmu zámečnické dílny. Nájem těchto strojů a dílny přešel, podle vládního nařízení 15/1959 Sb., o opatření týkajících některých věcí se užívaných organizacemi socialistického sektoru, do socialistického vlastnictví. V roce 1966 byly stroje vytrhány a odvezeny o čemž se stěžovatel dověděl nejpozději koncem téhož roku. V polovině roku 1966 byly stěžovateli nemovitosti vráceny.
Po roce 1990 vedl stěžovatel několik soudních pří s právním nástupcem družstva, kdy požadoval vydání strojů a náhrady škod vzniklých, mezi lety 1959 a 1966 hospodařením družstva, a to na základě ustanovení §14 a násl., zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Neúspěch v těchto řízeních v roce 1991 byl založen na skutečnosti, že se stěžovateli nepodařilo určit, kde se nacházejí stroje jejichž vydání požaduje, a to ani přes výzvy soudu.
Podle závěru soudů peněžní náhrada, dle uvedeného ustanovení, přísluší pouze za nemovitosti a za ty nemovitosti, které byly demolovány, popřípadě byly-li nemovitost v době vydávání znehodnoceny do té míry, že je nebylo možno užívat. Náhrada škody dle ustanovení §438 a násl. občanského zákoníku nepřichází v úvahu z toho důvodu, že nárok byl promlčen, neboť stěžovatel se dozvěděl o odvezení strojů nejpozději již koncem roku 1966 a pro námitku promlčení se tento požadavek stal naturálním. Za škody na rodinném domku, který byl součástí dílen nebyla náhrada poskytnuta z toho důvodu, že se nejednalo o nemovitost demolovanou a, jak uvedl krajský soud, zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd neumožňuje jiné řešení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že tímto jednáním byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonnou ochranu práv u soudu dle čl. 9 Ústavy ČR (zřejmě se jedná o čl. 90 Ústavy) a čl. 36 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a spis vedený ve věci u Okresního soudu v Ostravě. Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byly nemovitosti vydány již v roce 1966, kdy přicházela v úvahu náhrada škody podle občanského zákoníku, kterou sice stěžovatel uplatňoval u povinné osoby, nikoliv však soudní cestou. Příslušná ustanovení občanského zákoníku omezují dobu uplatnění nároku na náhradu škody na dobu 3 resp. 10 let (§106 odst. 2 o.z.). není proto možno požadovat po právním nástupci osoby povinné náhradu škody po uplynutí více jak 20 let z důvodu promlčení. Stejně tak není možno požadovat peněžní náhradu za znehodnocené nemovitosti dle zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, je-li v ustanovení §10 odst. 2 podmínka peněžité náhrady vázána na vydávání předmětné nemovitosti. Není tedy možno uplatnit žádost o peněžní náhradu za nemovitosti vydané v roce 1966.
Vedlejší účastník A. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že námitka promlčení jeho práva uplatňovat nárok na náhradu škody je v rozporu s dobrými mravy. K tomu Ústavní soud poznamenává, že nemůže posuzovat důkazy a jednání stran ve věci. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv se tedy může za určité situace jevit vznesení námitky promlčení jako nemravné a nemorální, nemůže to založit důvod pro zásah Ústavního soudu
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti a jako takovou ji odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu