ECLI:CZ:US:1999:4.US.178.99
sp. zn. IV. ÚS 178/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti K. C. M., zastoupené JUDr. V. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 1999, č.j. 30 Ca 3/97-25 a rozhodnutí pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 20. 11. 1996, č.j. PÚ 2659/96-Kf, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 4. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 1999, č.j. 30 Ca 3/97-25 a rozhodnutí pozemkového úřadu Okresního úřadu v Náchodě ze dne 20. 11. 1996, č.j. PÚ 2659/96-Kf, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků v k. ú. N., D., R. a Z., specifikovaných v cit. rozhodnutí pozemkového úřadu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedla, že jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu a zároveň vyzvala povinné osoby k jejich vydání. Pozemkový úřad v Náchodě poté rozhodl, že není vlastníkem předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že přešly na stát před 25. 2. 1948, tj. mimo rozhodné období. Rozhodnutí pozemkového úřadu poté přezkoumal a potvrdil Krajský soud v Hradci Králové, když se ztotožnil se závěrem, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát v rozhodném období, neboť stát s nimi jako vlastník nakládal již od roku 1945, bezprostředně po účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., resp. č. 108/1945 Sb. Podle právního názoru Krajského soudu v Hradci Králové, uvedeného v odůvodnění napadeného rozsudku, nároky podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo možno uplatňovat počínaje dnem 17. 6. 1946, a to bez ohledu na probíhající odvolací řízení ve správní věci ohledně konfiskace předmětných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Právní předchůdce stěžovatelky byl kvalifikovaně právně zastupován a nemělo být tedy pro něj žádným problémem nároky uplatnit a zároveň navrhnout, aby příslušný soud řízení přerušil do doby pravomocného skončení správního řízení ohledně konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Protože tak neučinil, nebylo jeho vlastnické právo obnoveno. Z uvedeného pak dovodil závěr, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepřešlo na stát či jinou právnickou osobu v rozhodné době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když stát s nimi jako vlastník nakládal již od roku 1945, a to bezprostředně po účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., resp. č. 128/1945 Sb.
Stěžovatelka s právním názory Krajského soudu v Hradci Králové nesouhlasí. Především vyjádřila nesouhlas s názorem, že v roce 1945 - 1950 zůstala vlastníkem zkonfiskovaných nemovitostí Německá říše. Poukázala na opatření Národní banky československé, uveřejněné vyhláškou ministra financí č. 310/1948 Sb., v jehož čl. 1 odst. 3 je uvedeno, že "Za říšskoněmecký majetek podle tohoto opatření se nepovažuje: a) majetek, který byl po 16. září 1938 ve vlastnictví Československé republiky nebo československých příslušníků (fyzických a právnických osob); ...". Na uvedeném konstatování nic nemění skutečnost, že v Deskách zemských a v příslušných vložkách pozemkových knih, je jako poslední vlastník uvedena Německá říše, a že z odůvodnění výměru ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948, č.j. 114637/48-IX/A-23 plyne, že podle názoru tohoto ministerstva knihovním vlastníkem předmětných nemovitostí byla ke dni 23. 6. 1945 Německá říše. K námitce obecných soudů, že otec stěžovatelky nevyužil možnost uplatnit své nároky podle zákona č. 128/1946 Sb., stěžovatelka uvedla, že lhůta k uplatnění nároku skončila dřív, než ministerstvo zemědělství zrušilo správní rozhodnutí o konfiskaci předmětného majetku. Možnost uplatnit nároky podle zákona č. 128/1946 Sb. stěžovatelka považuje za iluzorní, neboť v té době její otec byl označen jako osoba německé národnosti a tedy podle čl. I. zákona č. 79/1948 Sb. se jednalo o oprávněnou osobu státně nespolehlivou a daný nárok příslušel státu, neboť se jednalo o majetek zkonfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb. Pokud jde o okamžik přechodu předmětného majetku na stát stěžovatelka je toho názoru, že k faktickému převzetí nemovitostí státem došlo po 26. 7. 1948, tedy v době, kdy již nebylo možné uplatnit nárok na vrácení nemovitostí.. Stěžovatelka vytkla odvolacímu soudu, že se touto otázkou zásadního významu nesnažil zabývat. Stěžovatelka dále uvedla, že prakticky již od prosince 1945 ze strany tehdejších úřadů byla uplatňována snaha za každou cenu zkonfiskovat majetek jejího otce a to i na základě nepravdivých tvrzení, přičemž poukázala mj. i na podpisovou akci v jeho prospěch. Je přesvědčena, že ze strany státních orgánů došlo ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., což vedlo k tomu, že otci bylo zcela znemožněno požádat o vrácení majetku konfiskovaného za okupace.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě opakuje své dřívější námitky, kterými se v celém rozsahu již zabýval. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, podle něhož měl zastávat názor, že Německá říše byla vlastníkem předmětných nemovitostí ještě po roce 1945, a v tomto směru poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dle jeho přesvědčení není pochyb o tom, že v daném případě ke křivdě došlo, nicméně smyslem zákona č. 229/1991 Sb. je toliko zmírnění některých křivd. Upozornil, že stejný právní problém týkající se stěžovatelky byl řešen Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 238/96 a rozsudek ze dne 26. 3. 1999 byl napaden ústavní stížností (sp. zn. I. ÚS 180/99). Na ústním jednání účastník netrvá.
Okresní úřad - Pozemkový úřad Náchod, Pozemkový fond ČR a obec Nový Hrádek se svého postavení vedlejšího účastníka vzdali. Vedlejší účastník Zemědělské obchodní družstvo J. - v likvidaci se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního úřadu - pozemkového úřadu Náchod, č.j. PÚ 2659/96-Kf a spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 3/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecného soudu, podle něhož od roku 1942, kdy prokazatelně došlo k přechodu předmětných nemovitostí do vlastnictví Německé říše na základě listiny ze dne 16. 2. 1942, čj. 572/41, až do konce rozhodného období podle §4 odst. 1 zákona o půdě, nedošlo k obnovení vlastnického práva pro původního vlastníka, tj, Dr. J. C. M., případně jeho právní nástupce. Z uvedeného důvodu nemovitosti v rozhodném období nemohly přejít z těchto fyzických osob na stát, a tudíž stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona o půdě. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda v řízení, jež vedla k napadeným rozhodnutím, byl respektován čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zakotvující právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, a zda napadenými rozhodnutími nemohla být dotčena práva vyplývající z čl. 11 Listiny.
Námitky uvedené v ústavní stížnosti byly z valné části již uplatněny v návrhu na přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu soudem. Stěžovatelka takto staví Ústavní soud v podstatě do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinil soud závěr o tom, že stěžovatelka není oprávněnou osobou, neboť v rozhodném období předmětný majetek její otec nevlastnil, protože svůj nárok na vrácení nemovitostí konfiskovaných v roce 1942 neuplatnil u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. Podle názoru obecných soudů tedy k přechodu majetku na stát došlo před rozhodným obdobím uvedeným v §4 odst. 1 zákona o půdě. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takový nesoulad v daném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. V této souvislosti však Ústavní soud konstatuje, že se ztotožňuje s právními názory obsaženými v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97, jímž byla odmítnuta obdobná ústavní stížnost stěžovatelky, týkající se jiných nemovitostí v k. ú. N. a k. ú. D. V dané souvislosti Ústavní soud poukazuje též na judikaturu obecných soudů, např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93, uveřejněný mj. i v Právních rozhledech č. 4/1995, podle které oprávněnou osobou ve smyslu restitučních zákonů může být jen osoba, která řádně uplatnila své (poválečné) restituční nároky podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. způsobem v těchto předpisech uvedeným u příslušných státních orgánů.
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces jako zjevně neopodstatněné. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, zaručujícího rovnost v právech a v tomto směru ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv ústavně právní argumentaci. Namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny pojmově nepřichází v úvahu, neboť, jak vyplývá z konstantní a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 9. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu