ECLI:CZ:US:1999:4.US.202.98
sp. zn. IV. ÚS 202/98
Usnesení
IV. ÚS 202/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti R.L., zastoupeného Mgr. A.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 4 To 120/98, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 8, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1998, čj. 2 T 200/97.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, se zařazením do věznice s ostrahou.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě namítá, že v průběhu celého trestního řízení poukazoval na to, že odborné vyjádření Policie České republiky, čj. PJM-30149/1-KP-2-97, z oboru pachové identifikace, nelze považovat za přípustný důkaz, zpochybňuje věrohodnost odborného vyjádření a poukazuje na nepřezkoumatelnost a neověřitelnost použití metody pachové identifikace. Je přesvědčen, že v jeho věci došlo k extrémnímu vybočení z pravidel dokazování, které ve svých důsledcích znamená porušení základního práva na spravedlivý proces upravený zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto vybočení stěžovatel spatřuje zejména ve způsobu provedení a vyhodnocení "důkazů" z oboru pachové identifikace, které významným a rozhodujícím způsobem ovlivnilo výsledek soudního řízení. Porušení práva na spravedlivý proces, jakožto i základního práva uvedeného v čl. 37 odst. 2 Listiny, spatřuje i v provedení tohoto důkazu bez jeho náležitého poučení a bez přítomnosti obhájce, k čemuž došlo přesto, že v souladu s ust. §165 odst. 2 trestního řádu písemně žádal, aby byl vyrozuměn o všech vyšetřovacích úkonech. V důsledku porušení práva na spravedlivý proces orgány činnými v trestním řízení došlo pak i k porušení čl. 8 Listiny, zakotvující právo na osobní svobodu. Konečně stěžovatel namítá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť v této věci vyšetřovatel Policie České republiky, podle názoru stěžovatele, překročil své zákonem vymezené pravomoci, a tím značně narušil princip právní jistoty. Proto navrhuje, aby stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo Ústavním soudem zrušeno.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Krajského zastupitelství v Brně a připojil si spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 200/97.
Krajský soud v Brně v písemném vyjádření odkazuje na závěry učiněné v jeho rozhodnutí, jež vedly k zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně.
Ve vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně se uvádí, že v průběhu trestního řízení nebylo porušeno žádné právo stěžovatele, které je mu zaručováno trestněprávními předpisy a Listinou základních práv a svobod. Ohledně použitelnosti pozitivně vyhodnocené pachové stopy je zde poukázáno na to, že stopa byla zajištěna v rámci prováděného ohledání místa činu přípustnou kriminalisticko-technickou metodou a odběr vzorku pro porovnání byl obviněnému odebrán v souladu s §114 odst. 2 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství dále připomíná, že zajištěná a pozitivně vyhodnocená pachová stopa nebyla jediným usvědčujícím důkazem svědčícím o vině obžalovaného, ale byla pouze jedním z důkazů, které po vyhodnocení v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu vytvořily uzavřený důkazní materiál opravňující nade vší pochybnost vinu obžalovaného prokázat.
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 200/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem krádeže a poškozování cizí věci za to, že v době od 22.00 hodin dne 2. 2. 1997 do 03.00 hodin dne 3. 2. 1997 společně se Z.T. a s dosud nezjištěnými pachateli vnikl násilím do budovy SF o a odtud odcizili věci v hodnotě 839.450,- Kč a poškozením věcí v budově způsobili další škodu ve výši 6.048,- Kč. Městský soud při svém rozhodování o vině stěžovatele kromě jiných důkazů vycházel také ze závěru zkoušky pachových stop, přitom ze spisového materiálu je patrno, že odborné vyjádření, čj. PJM - 30149/1-KP-2-97, bylo vypracováno odborem kriminální služby Policie ČR, (metody pachové identifikace) dne 30. 7. 1997 ve smyslu ust. §105 odst. 1, věta druhá tr. řádu. Z tohoto odborného vyjádření vyplývá, že ve dnech 29. a 30. 7. 1997 bylo provedeno vzájemné porovnání otisků pachových stop (zajištěných na místě činu) a srovnávací pachové konzervy "R.L.". Podle vypracovaného protokolu byla zjištěna shoda mezi pachovou stopou (konzervou) zajištěnou u stěžovatele a otiskem pachové stopy na koncovce kabelů v uč. č. 145 Stavební fakulty a na přípravku k rozlamování vložek FAB, který byl zajištěn ve sportovní tašce v budově. Přílohou bylo grafické znázornění průběhu porovnání jednotlivých stop. U provádění porovnávání pachových stop ani u odběru srovnávací pachové stopy obhájce stěžovatele přítomen nebyl, přestože dne 20. 3. 1997 žádal o umožnění přítomnosti při všech vyšetřovacích úkonech. Stěžovatel ani jeho obhájce však při seznámení se s vyšetřovacím spisem žádné návrhy na doplnění vyšetřování nenavrhli.
Krajský soud v Brně, který z podnětu odvolání stěžovatele a dalšího obžalovaného Z.T. věc přezkoumával, odvolání podle §256 tr. řádu zamítl, když, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, neshledal v hodnocení důkazů soudem I. stupně žádné rozpory a ztotožnil se i s názorem uvedeného soudu na použití odborného vyjádření z oboru pachové identifikace jako důkazu procesního charakteru, a zároveň poukázal i na to, že šlo pouze o jeden z důkazů, kterými byla i podle názoru tohoto soudu nade vší pochybnost vina obou obžalovaných prokázána.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. K obecné věrohodnosti důkazu pachovou zkouškou se již Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn. I. ÚS 394/97, na jehož závěry v tomto směru lze odkázat. V daném případě však i když je možno, pokud jde o způsob provádění zpochybňovaného důkazu, považovat výtky stěžovatele za opodstatněné, a to stran nedoloženého poučení stěžovatele a nepřítomnosti obhájce u prováděného porovnání pachových stop, považoval Ústavní soud za rozhodující, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele nebyly opřeny toliko o tento důkaz, jehož důkazní hodnotu i způsob provedení stěžovatel zpochybnil. V tomto směru je možno odkázat na podrobné zdůvodnění rozsudku soudu I. stupně, z něhož je patrno, že vycházel i z řady dalších provedených důkazů, které nasvědčují závěru o vině stěžovatele. Jde např. o výpověď svědka K., který ve své výpovědi uvedl, že v noci 2. 2. 1997 v době mezi 22. až 23. hodinou zachytil ve své radiostanici, kterou byl vybaven jako zaměstnanec bezpečnostní služby, nějaké signály, mimo jiné tyto relace "1203 musí zajet k zadním vrátkům, aby to nebylo vidět", dále slyšel, že se osoby v radiostanici oslovovaly jmény "R. a Z.", přitom jméno R. znělo častěji a dále, že "vozidlo Škoda 1203 je zaparkováno u telefonní budky". Svědek pak na signály zachycené na své radiostanici upozornil policii. Členové pohotovostní motorizované jednotky Policie ČR pak v podstatě shodně potvrdili, že spoluobžalovaný Z.T. byl téže noci nalezen ve vozidle VAZ červené barvy před budovou stavební fakulty a ve voze byla též nalezena radiostanice, jejímž prostřednictvím se měl domlouvat s ostatními pachateli. Lustrací tohoto vozidla v evidenci motorových vozidel bylo zjištěno, že majitelem vozidla je otec stěžovatele, který ve své výpovědi uvedl, že jeho syn běžně toto vozidlo užívá. Z úředního záznamu ze dne 3. 2. 1997 plyne, že v blízkosti objektu stavební fakulty na ulici V., bylo hlídkou policie zjištěno a kontrolováno další vozidlo zn. Škoda 1203 červené barvy, jehož majitelem byl původně svědek Ř., který potvrdil, že toto vozidlo v listopadu 1996 prodal právě stěžovateli, a ve spise je založen i opis kupní smlouvy. I když pak stěžovatel ohledně tohoto vozidla uváděl, že mu bylo počátkem prosince 1996 odcizeno, na policii, jak sám vypověděl, krádež tohoto vozidla neohlásil. Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je také patrno, že soud bral v úvahu i obsah dopisu, který se stěžovatel z vazby pokusil předat mimo cenzuru jiné osobě, a ve svém rozhodnutí také náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považoval výpověď svědka B., svědčícího ve prospěch stěžovatele, za ryze účelovou. Za tohoto stavu Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by řízení jako celek nebylo spravedlivé.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu