ECLI:CZ:US:1999:4.US.420.99
sp. zn. IV. ÚS 420/99
Usnesení
IV. ÚS 420/99
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. J. K., zastoupeného JUDr. V. L., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, čj. 4 Ko 233/98-119, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 1998, čj. 27 K 1002/98-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným usnesením obecných soudů o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka stěžovatel uvádí, že konkurz byl prohlášen v rozporu s ustanovením §67c zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, neboť stěžovatel je fyzickou osobou s převažujícím předmětem činnosti v zemědělské prvovýrobě, na kterou nelze prohlásit konkurz v období od 1. 4. do 30. 9. kalendářního roku. Stěžovatel tuto námitku uplatnil v odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatele nelze považovat za osobu věnující se převážně zemědělské prvovýrobě, neboť z účetní rozvahy stěžovatele zpracované ke dni 31. 12. 1997 vyplývá, že na celkovém hmotném investičním majetku se prostředky možné k použití v rostlinné výrobě podílí necelými 8 %, přičemž živočišná výroba není zastoupena vůbec. Stěžovatel tvrdí, že kritérium zvolené soudem pro posouzení, zda je či není samostatně hospodařícím rolníkem, není správné, neboť takovým kritériem podle jeho názoru musí být podíl majetkových výnosů (tržeb) na jeho celkových tržbách. Podle tohoto kritéria představují celkové tržby vztahující se výlučně k zemědělské prvovýrobě 76,5 %, což znamená, že zemědělská prvovýroba byla v roce 1997, stejně jako v předchozích obdobích, stěžovatelovou rozhodující činností. Stěžovatel má za to, že postupem soudu při volbě kritéria, které nemá žádnou důkazní hodnotu, byl dotčen ve svém právu na soudní ochranu zakotveném v článku 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 27 K 1002/98, Ústavní soud zjistil, že konkurz na majetek dlužníka byl prohlášen na základě návrhu věřitele České spořitelny, a. s., Praha, které dlužník dlužil ke dni 15. 1. 1998 na splatných pohledávkách více než 18 milionů Kč a svoji splátkovou povinnost neplnil. Krajský soud neměl pochyb ani o tom, že dlužník má více věřitelů, jimž nesplácí své splatné závazky v rozsahu deseti milionů Kč, když navíc dlužník existenci dluhů nezpochybnil. V odvolání stěžovatel mimo jiné namítl zákonnou překážku uvedenou v ustanovení §67c zákona o konkurzu a vyrovnání bránící prohlášení konkurzu a tvrdil, že jako samostatně hospodařící rolník se převážně zabývá zemědělskou prvovýrobou a že rozhodující příjmy z podnikání plynou z pěstování obilí a chmele. Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí o prohlášení konkurzu a z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že se vyrovnal se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání. K námitce zákonné překážky vrchní soud uvedl, že jako důkaz o tomto svém tvrzení dlužník nic nenavrhl a poukázal na obsah rozvahy ke dni 31. 12. 1997, podle které podíl prostředků použitelných v rostlinné výrobě činil 8 % z celkového hmotného investičního majetku. Vrchní soud neuvěřil, že by za této situace převažující činností dlužníka byla zemědělská prvovýroba, když, jak sám uvedl, má řadu dalších podnikatelských aktivit se zemědělskou prvovýrobou nesouvisejících.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ve své dostupné judikatuře několikrát konstatoval, nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s prohlášením konkurzu na jeho majetek a tvrzení, že v jeho podnikatelské činnosti zemědělská prvovýroba převažuje. Na podporu toho předkládá Ústavnímu soudu přehled o tržbách za rok 1997 a tvrdí, že jedině toto kritérium je kritériem, podle kterého je možno věc posoudit. Na řízení o prohlášení konkurzu se vztahují základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásada dispoziční, z níž pro účastníky soudního řízení vyplývá, že mají uvádět své návrhy a dokazovat svá tvrzení. Odvolací soud vzhledem ke spisovému materiálu, který měl dispozici, a jehož součástí byla stěžovatelem předložená rozvaha k 31. 12. 1997, i vzhledem k vymezení pojmu zemědělská prvovýroba podle §67c odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání dospěl k závěru, že v dlužníkově podnikatelské činnosti zemědělská prvovýroba nepřevažuje. V této souvislosti je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za předpokladu, že v řízení před nimi byla respektována zásada volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V projednávané věci tato zásada dodržena byla, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost poukazující na porušení článku 36 odst. 1 Listiny je zjevně neopodstatněná. Stejný závěr sdílí i ohledně tvrzení o porušení článku 38 odst. 2 Listiny, které však stěžovatel ústavně právní argumentací nijak blížeji nerozvedl. Z kontextu je však zřejmé, že stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy rozhodly ve věci bez nařízení jednání. Jak Ústavní soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích (např. viz IV. ÚS 420/97), na konkurzní řízení je třeba nahlížet jako na celek a nelze z něj vytrhovat pouze tu část, která upravuje postup v řízení ve fázi předcházející prohlášení konkurzu. Smyslem přípravné fáze konkurzního řízení je pouze ověření, zda jsou dány podmínky prohlášení konkurzu. Z tohoto důvodu podle ustanovení §3 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání soud rozhoduje usnesením a jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné, když pro tuto fázi řízení zákon povinnost nařídit jednání nestanoví. Podle ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř. tato úprava platí i pro odvolací řízení. Současně zde platí povinnost soudu doručit dlužníkovi návrh na zahájení řízení, dlužník má právo se k němu vyjádřit a tvrzení navrhovatele popřít, předložené doklady zpochybnit apod. Po prohlášení konkurzu následuje další fáze konkurzního řízení, ve které zákon přiznává dlužníkovi řadu procesních práv, včetně účasti na zákonem stanovených jednáních před soudem, v níž může dlužník svými procesními úkony průběh konkurzu významným způsobem ovlivnit. Zjištění učiněná v konkurzu samotném a závěry z nich vyplývající se tak mohou lišit od zjištění učiněných v přípravné fázi konkurzního řízení. Je-li tedy třeba na každé soudní řízení pohlížet jako na celek, jako to ostatně činí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, nelze posuzovat spravedlivost procesu pouze z jednotlivě vytržených fázích určitého řízení, v konkrétním případě tedy z té části řízení, která prohlášení konkurzu teprve předchází.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
V Brně dne 29. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu