ECLI:CZ:US:1999:4.US.427.99
sp. zn. IV. ÚS 427/99
Usnesení
IV. ÚS 427/99
Soudce Ústavního soudu rozhodl ve věci návrhu stěžovatele J. M., zastoupeného I. S., advokátem, proti sdělení obvinění vyšetřovatelky Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Domoradicích ze dne 28. 6. 1999, ČVS: OVV - 249/99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 9. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 27. 8. 1999, jímž stěžovatel J. M., zastoupený I. S., advokátem, brojí proti sdělení obvinění vyšetřovatelky Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Domoradicích ze dne 28. 6. 1999, ČVS: OVV - 249/99, neboť z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným opatřením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na zákonný proces a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina. Zároveň žádá, aby účastník a vedlejší účastník zaplatili právnímu zástupci stěžovatele na nákladech řízení částku ve výši 2 150,- Kč.
Stěžovatel svým návrhem napadá předmětné sdělení obvinění pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.,trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák., protože je podle jeho názoru zřejmé, že trestní stíhání vyšetřovatelka vede pro jednání podle zákonného ustanovení, které bylo včleněno do trestního zákona novelou č. 253/1997 Sb., s účinností od 1. 1. 1998. Toto ustanovení je podle jeho názoru ve všech směrech přísnější než ustanovení §255 odst. 1 tr. zák., které by se eventuálně vztahovalo na jeho jednání spáchané před 1. 1. 1998. Za vinu mu kladené trestné činnosti se měl dopustit v době od měsíce října 1995 do měsíce dubna 1999, která jako taková byla posuzována orgány činnými v trestním řízení coby pokračující delikt ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., k němuž došlo jak před 1. 1. 1998, tak i po tomto datu. Proti opatření o sdělení obvinění se stěžovatel ohradil žádostí o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. ř. Vzhledem k tomu, že s jejím vyřízením nesouhlasil, obrátil se s návrhem k Ústavnímu soudu.
S ohledem na jím tvrzenou neústavnost sdělení obvinění navrhuje, aby bylo nálezem zrušeno.
IV. ÚS 427/99
Z hlediska pravomocí Ústavního soudu (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy) bylo již mnohokrát konstatováno, že tento soud není vůči soudům obecným další instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. Naopak jeho oprávněním je zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý a zákonný proces jako celek a dále se ujistit o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem. Ústavní soudnictví je kromě toho vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (III. ÚS 62/95), kde neústavnost nelze napravit jinak, než právě ústavní stížností. Pravomoc Ústavního soudu směřuje tedy především proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc k přezkumu jiného zásahu orgánu veřejné moci, než jsou rozhodnutí, tedy i opatření o sdělení obvinění, je dána pouze za předpokladu, že nápravy nelze dosáhnout jiným způsobem, zejména v průběhu příslušného typu procesu vedeného obecnými soudy, resp. jinými orgány činnými v trestním řízení, a jen v případech zcela mimořádných.
Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování a vůbec postupu orgánů činných v přípravném řízení trestním je proto nutno považovat za zcela výjimečnou. Důvodnost obvinění je předmětem trestního řízení jako celku a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení, s výše uvedenou výjimkou (IV. ÚS 349/99). Přitom je nutno zdůraznit, že věc, jež byla předmětem této ústavní stížnosti onen mimořádný, výjimečný případ nepředstavuje. Námitky stěžovatele vznesené proti sdělení obvinění v jeho žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele, zejména stran subjektivní stránky trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, neznamenají tak mimořádnou situaci, aby byl odůvodněn vstup Ústavního soudu již v předsoudním stadiu procesu.
Tyto skutečnosti proto zakládají nepříslušnost Ústavního soudu rozhodovat o předmětu podané ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podaný návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, odmítnout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nejednal o podané ústavní stížnosti meritorně, nemohl tím spíše rozhodovat ani o návrhu stěžovatele ve smyslu §62 odst. 4 zákona.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. 12. 1999
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj