ECLI:CZ:US:1999:4.US.489.98
sp. zn. IV. ÚS 489/98
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, rozhodl ve věci ústavní stížnosti H.J., zastoupené JUDr. M.Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. 6 To 410/98, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 3 T 214/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrzující rozsudek Okresního soudu v Olomouci, jímž byla uznána vinnou, že dne 28. 11. 1995 kolem 17.40 hod. při řízení motorového vozidla v O. po silnici I. tř. č. 46, při výjezdu z O. ve směru na P., na křižovatce nedala na příkaz světelné signalizace přednost osobnímu vozidlu přijíždějícímu z ulice H., kdy čelním nárazem do boku křižujícího vozidla způsobila jeho řidičce zranění a to otřes mozku, zlomeniny XI. a XII. levého obratle (žebra, jak plyne z lékařské zprávy), levé pánevní kosti, a lopaty kosti kyčelní, s pohmožděním horního pólu levé ledviny, s léčením trvajícím nejméně do doby vynesení odsuzujícího rozsudku, tedy jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví, protože porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou ji podle zákona, čímž spáchala trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti dle
§224 odst. 1, 2 trestního zákona a za to byla odsouzena dle §224 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců a podle §58 odst.1 lit. a) a §59 odst. 1 trestního zákona byl výkon trestu podmínečně odložen na jeden rok, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona, byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového vozidla na dobu dvou let a šesti měsíců.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že se uvedeného skutku nedopustila a že svými rozhodnutími oba soudy porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Svou stížnost opírá o tvrzení, že odsuzující rozsudek je založen na svědectví příslušníka policie pprap. Z.M., čímž byly porušeny procesní předpisy a sama zásada nestranného a spravedlivého procesu. Poukazuje, že bylo užito důkazních prostředků, jejichž obsah vzbuzuje důvodnou pochybnost o vině - jediný důkaz je výpověď pprap. Z. M., která je bez návaznosti na další důkazy. Dále se uvádí, že v řízení byla porušena zásada nullum crimen sine lege - není trestu bez zákona, kdy se odvolává na skutečnost, že v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že stěžovatelka porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, avšak není uveden žádný zákon, který by porušila, resp., že žádný zákon v době údajného spáchání trestného činu ani neexistoval. Dále poukazuje na to, že v rozsudku je citována toliko vyhláška, tedy právní norma nižší právní síly. Kromě toho byla porušena zásada in dubio pro reo - v pochybnostech ve prospěch obžalované, tím,
že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se stal skutek popsaný v rozsudku, kdy nelze spolehlivě vyloučit možnost, že stěžovatelka jela na zelenou a žádnou povinnost neporušila.
Krajský soud v Ostravě, jakožto účastník řízení, ve svém vyjádření uvádí, že provádění důkazů vyplývalo ze zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Jednotlivé důkazy vyvracející obhajobu stěžovatelky jsou uvedeny v rozsudku okresního soudu. V žádném případě nelze konstatovat stav důkazní nouze, a to ani přes znalecký posudek o spolehlivosti signalizačního zařízení, ze kterého plyne, že
zařízení není absolutně imunní proti rušivým vlivům. Další získané důkazy, výpovědi svědků i výsledky ohledání místa dopravní nehody a zprávy TS města O. jsou přesvědčivé, takže výrok o vině byl proveden v souladu se zákonnými požadavky. Krajský soud nesouhlasí s tvrzeními stěžovatelky o tom, že jediným důkazem bylo svědectví příslušníka Policie ČR ppor. M., a že znalecký posudek vyvolává stav pochybnosti ve prospěch stěžovatelky. Zde se plně odvolává na odůvodnění svého výroku, z něhož plyne, že nejsou dány důvody pro hodnocení důkazního stavu ve shodě s obsahem stížnosti, a to ani pokud jde o dovození právní kvalifikace, neboť porušení uložené povinnosti podle zákona je opodstatněné naplněním všech zákonných znaků předmětné skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, a to i potud, že porušení ustanovení pravidel silničního provozu dle vyhlášky č. 99/1989 Sb., je porušením všeobecně závazného předpisu, který je z hlediska zákonného výkladu v souladu s právní praxí i rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR zákonem, protože je odvozený ze zákona o pozemních komunikacích, má návaznost na přestupkový zákon č. 200/1990 Sb., a tudíž nemohlo dojít k postupu, který stěžovatelka napadá. Z toho důvodu Krajský soud v Ostravě navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní soud v Olomouci, ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že v řízení bylo dokazování provedeno vyčerpávajícím způsobem, zejména s ohledem na později předložený znalecký posudek vyhotovený Doc. Ing. J.P., který znalecký posudek v průběhu hlavního líčení potvrdil. Veškerá práva stěžovatelky na obhajobu byla respektována a důkazy byly řádně vyhodnoceny. Dále okresní soud uvádí, že jeho postup byl přezkoumán Krajským soudem v Ostravě, který se s provedeným hodnocením ztotožnil, když vyslovil, že je nepochybným, že odsouzená porušila důležitou povinnost jí uloženou podle zákona a vyplývající z jejího postavení a z toho důvodu není možno ničeho měnit na výroku o vině, protože byl shledán správným a zákonným. Taktéž nebylo shledáno pochybení ani ve výroku o trestu.
Ústavnímu soudu jako soudu pro ochranu ústavnosti nepřísluší zabývat se kontrolou rozhodnutí obecných soudů z hlediska jiného, než ústavnosti napadeného
rozhodnutí. Není tedy možno zabývat se konkrétními body ústavní stížnosti, jak je předkládá navrhovatelka a hodnotit důkazy. Hodnocení důkazů je plně v pravomoci obecných soudů. Zbývá tedy vyjádřit se k otázce ústavnosti rozhodování soudu o porušení vyhlášky, jakožto podzákonné normy. V této věci je nutno upozornit na skutečnost, že již v názvu samotné Listiny základních práv a svobod je uvedeno, že se jedná o "základní" lidská práva. Tato jsou následně v Listině vyjmenována. Rozumí se jimi zejména politická práva, práva národnostních a etnických menšin a hospodářská, sociální a kulturní práva, tedy práva, která se bezprostředně dotýkají lidské svobody, suverenity a nezávislosti. Tato lidská práva byla deklarována jako následek skutečnosti, že část suverenity svobodného lidu, kterou postoupil společnosti pro její efektivnější výkon, by mohla být zneužita orgánem, jemuž byla postoupena. Listina stanoví, která práva nemohou být za žádných okolností dotčena. Všechna ostatní, nevyjmenovaná práva je třeba hodnotit a označovat ne jako práva základní, ale, v jistém slova smyslu, jako práva odvozená. To Ústavní soud vyslovil v nálezech PI. ÚS 12/94 (Sb. n. u. ÚS, sv. 3, str. 127 a násl.) či III. ÚS 31/97 (Sb. n. u. ÚS, sv. 8, str. 149 a násl.).
V čl. 4 odst. 1 Listiny se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce a bez nichž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez
toho, že by jednotlivci, nacházející se pod jurisdikcí státu plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl. Jedná se o předpoklad výkonu státní moci. Toto spíše právně filozofické východisko pro stanovení konkrétních povinností však dle názoru Ústavního soudu neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak povinnosti, které na sebe subjekt bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, ke které ho zákon nenutí, může být stanovena toliko formou zákona. Kromě toho je třeba konstatovat, že vládní nařízení č. 54/1953 Sb., na které se následně vydané vyhlášky o pravidlech silničního provozu odvolávají, měla ve své době sílu zákona. Tato praxe bývá často kritizována jako cosi, co bylo
znakem komunistického režimu, nutno však uvést, že tato praxe byla běžná již v období od roku 1920. Ústavnost tohoto vládního nařízení nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat. Navíc je zřejmé, že vyhlášky o pravidlech silničního provozu se stejně tak mohly odvolávat, resp. svůj původ opírat o zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon) ve kterém je státu, resp. příslušným státním orgánům,
"...stanovena povinnost stavět, udržovat a zajišťovat bezpečnost pozemních
komunikací" (§2 silničního zákona) a současně je stanoveno v §6 téhož zákona, že:
"provoz na pozemních komunikacích upravují zvláštní předpisy; v jejich mezích smí každý užívat dálnic, silnic a místních komunikací obvyklým způsobem k účelům, ke kterým jsou určeny (obecné užívání). Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené komunikace; nesmí ji poškozovat nebo
znečišťovat': Zajištění bezpečnosti, jako povinnost státu, je zde vázáno na existenci zvláštních předpisů, jejichž dodržování, stejně jako užívání obvyklým způsobem, je povinností uživatelů, tedy řidičů. Jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu též s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR.
Jakkoliv je tedy Ústavní soud názoru, že v odůvodnění rozsudku i usnesení jsou jistá pochybení, jedná se o pochybení jejichž význam nedosahuje ústavně právní roviny a jejich existenci nelze označit jako porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl jako zjevně neoprávněnou dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu