ECLI:CZ:US:1999:4.US.507.98
sp. zn. IV. ÚS 507/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.V., zastoupeného JUDr. J.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 1998, č.j. 15 Co 257/98-262, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. P 644/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. 12. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 1998, č.j. 15 Co 257/98-262 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 1998, č.j. P 644/95-221, a podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Uvedenými rozsudky byla pravomocně zvýšena vyživovací povinnost stěžovatele na jeho dvě nezletilé děti a rozhodnuto o dlužném výživném.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje především v tom, že dle jeho názoru Městský soud v Praze nesprávně aplikoval ustanovení §85a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nesplní-li rodič svoji povinnost prokázat své příjmy z jiné než závislé činnosti a neumožní-li zjistit další skutečnosti, má se zato, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu. Je toho názoru, že veškeré požadavky soudů obou stupňů splnil a své příjmy z jiné než závislé činnosti doložil řádně a včas předepsanými doklady. Uvedenému soudu dále vytkl, že v odvolacím řízení nedostatečně zjistil skutkový stav, když neakceptoval jeho návrhy na provedení důkazů výslechem svědků, kteří by podpořili jeho tvrzení o výši příjmů, majetkových poměrech situaci ve firmě a skutečnosti, že si na krytí životních nákladů nezletilých dětí vypůjčil částku 500 tis. Kč. S těmito návrhy, které zaslal soudu písemně a jsou součástí spisu, se dle jeho přesvědčení Městský soud v Praze nevypořádal a nezdůvodnil, proč jejich provedení odmítl.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při úvaze o výši výdělkových možností stěžovatele vycházel ze skutečnosti, že jde o osobu s vysokoškolskou kvalifikací, dlouhodobou praxí v oboru, podnikající několik let a s bydlištěm v bezprostřední blízkosti historického centra P., přičemž je notoricky známou skutečností, že výše nájmů v tomto místě jsou značně vysoké vzhledem k atraktivitě lokality. Z těchto důvodů neuvěřil listinným důkazům předloženým stěžovatelem, z nichž plynulo, že jeho příjem v roce 1998 činil v průměru 2.726,- Kč čistého měsíčně a v první třetině roku 1998 částku 2.625,- Kč čistého měsíčně. Důsledkem uvedené skutečnosti bylo, že na stěžovatele se ve smyslu §85a zákona o rodině hledělo jako na rodiče, který nesplnil povinnost uloženou mu v ust. §85a odst. 1 věta cit. zákona, a z toho důvodu soud postupoval podle §85 věty druhé cit. zákona, podle něhož nesplní-li rodič svoji povinnost prokázat své příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu. K namítanému neprovedení důkazů účastník řízení uvedl, že navržený důkaz neprovedl z toho důvodu, že nemohl vést k objasnění výdělkových poměrů stěžovatele, neboť stěžovatel je jediným společníkem i zaměstnancem firmy, a navržení svědci tudíž mohou podat pouze informace, které jim stěžovatel sám poskytl. Stejně tak důkaz smlouvou o půjčce peněz sám o sobě nic nevypovídá o majetkových či výdělkových poměrech stěžovatele. Z uvedených důvodů účastník řízení považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 644/95, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení zákona o rodině aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas s výsledkem občanského soudního řízení ve věci výživy nezletilých dětí, tj. se zvýšením výživného zpětně a tudíž i stanovením dlužného výživného. Dále stěžovatel nesouhlasí se způsobem dokazování jeho výdělkových poměrů, když odvolací soud nevyhověl jeho písemnému návrhu na provedení důkazů výslechem svědků, aniž by se s touto skutečností v odůvodnění svého rozsudku vypořádal.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatel nesplnil svoji povinnost vyplývající z ust. §85a zákona o rodině. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv. Vzhledem k tomu, že není žádné takové "právo na přiměřené výživné", pak ani odlišný výklad soudu nezakládá právo na zásah Ústavního soudu (tvrdí-li tento současně, že není soudem další instance; obdobně též nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K námitce, že odvolací soud opomněl stěžovatelem navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1 věta druhá o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 věta druhá 2 o.s.ř.).
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel přípisem ze dne 13. 7. 1998 (č.l. 260), který byl odvolacímu soudu doručen 16. 7. 1998, navrhl výslech svědků M.P. a J.V. Tito svědkové měli prokázat, že stěžovateli poskytli půjčku, kterou pak stěžovatel měl dle jeho tvrzení použít na úhradu výživného, a tudíž že jeho majetkové poměry byly skutečně takové, jak uváděl před soudem prvního stupně. Důkazní návrh byl čten při jednání dne 25. 8. 1999 (č.l. 261), nicméně navrhovaný výslech svědků nebyl proveden a z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu také nevyplývá, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedl. Pouze ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolací soud uvedl, že stěžovatel je jediným společníkem i zaměstnancem firmy, navržení svědci tudíž mohli podat pouze informace, které jim stěžovatel sám poskytl, a že stejně tak i důkaz smlouvou o půjčce peněz sám o sobě nic nevypovídá o majetkových či výdělkových poměrech stěžovatele.
Z výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadami tím, že v rozporu s ust. §157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění napadeného rozsudku nevyložil, proč neprovedl výše uvedené důkazy. Nicméně Ústavní soud po celkovém posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí je toho názoru, že uvedené porušení nedosahuje takové intenzity, která by současně představovala zásah do ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a věc posouvala do roviny ústavněprávní.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že o předmětné ústavní stížnosti bylo rozhodováno až po roce od jejího doručení z toho důvodu, že od 18. ledna 1998 až do 19. listopadu 1999 marně vyžadoval spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 644/95, za situace, kdy ve věci stěžovatele probíhala další řízení ohledně výživy a výchovy jeho nezletilých dětí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 12. 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu