ECLI:CZ:US:2000:1.US.127.2000
sp. zn. I. ÚS 127/2000
Usnesení
I. ÚS 127/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 5 A 136/99-11, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze. Uvedl, že má za to, že napadené usnesení je v rozporu s čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a konečně i v rozporu s Ústavou ČR. Poukázal na to, že čl. 6 Úmluvy zakládá jeho právo na to, aby byla záležitost stěžovatele projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o občanských právech a závazcích stěžovatele. Na druhé straně stěžovatel konstatoval, že čl. 36 odst. 2 Listiny připouští, aby zákon obsahoval negativní enumeraci případů, resp. věcí, vyňatých z generální klausule. Čl. 36 odst. 2 Listiny je tak oproti čl. 6 Úmluvy zužující. Stěžovatel vyslovil názor, že by se proto mělo vycházet z čl. 6 Úmluvy. Poukázal současně na své občanské právo, aby věc projednal nezávislý a nestranný soud. Vzhledem k tomu, že Ústava ČR nepřímo předpokládá existenci Nejvyššího správního soudu, vyslovil stěžovatel domněnku, že je zřejmě odňat svému zákonnému soudci tím, že neexistuje sudiště, na něž by se za situace, že by bylo zřízeno, obrátil dříve než na Ústavní soud. Dále stěžovatel uvedl, že neúplné správní soudnictví tak, jak je koncipováno v páté části občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neumožňuje soudu, aby rozhodoval o všech občanských právech stěžovatele.
V uvedené věci Vrchní soud v Praze zastavil usnesením, sp. zn. 5 A 136/99, ze dne 18. 1. 2000, řízení o návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 14. 6. 1999, č. j. 2362/99 - 1000, kterým bylo k rozkladu stěžovatele potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 3. 2. 1999, č. j. 2221/98-5010. Citovanými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo rozhodnuto o tom, že na nemovitosti, k nimž uplatnil stěžovatel restituční nárok, se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Podle ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě v souvislosti s restitučním nárokem stěžovatele bylo rozhodnuto tak, že na stěžovatelem nárokované nemovitosti se vztahuje cit. zákon vzhledem k ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť se jedná o nemovitosti, které patřily k původní zemědělské usedlosti. K zastavení řízení dle ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě došlo z toho důvodu, že byla pouze řešena předběžná otázka, zda předmětné nemovitosti jsou či nejsou zemědělským majetkem ve smyslu ustanovení §1 zákona o půdě nebo na základě jiného restitučního předpisu. Orgány veřejné moci uvedly, že od posouzení této předběžné otázky odvisí rozhodnutí ve věci samé a jedná se proto v daném případě o rozhodnutí předběžné povahy, které neřeší věc samu. S odkazem na ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. proto soud řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že u předmětného restitučního nároku se jedná pouze o předběžnou otázku a nikoli o věc samu. Napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §244 odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť o restitučním nároku stěžovatele bude rozhodováno v řízení podle §9 zákona o půdě.
Stěžovatel s názorem soudu nesouhlasil. Uvedl, že k rozhodnutí předběžné povahy by šlo v tom případě, kdyby řešilo kompetenční konflikt mezi dvěma správními orgány. V dané věci se však řešil kompetenční spor o pravomoc správního orgánu a soudu, přičemž, jak uvedl stěžovatel, došlo-li k údajnému odmítnutí spravedlnosti napadeným usnesením, nemohla justice nikterak zasáhnout. Stěžovatel dále namítl, že je podstatná především okolnost, podle kterého restitučního předpisu se bude v uvedeném případě postupovat a ne pouze vyřešení kompetenčního konfliktu z pohledu příslušného orgánu veřejné moci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou. V souzené věci se jedná o použití ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které vylučuje ze soudního přezkumu mimo jiné i rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy. Taxativní výčet ustanovení §248 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z obecného pravidla vyjádřeného v myšlence tzv. pozitivní generální klauzule, tj. v uplatnění principu, podle kterého může každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné moci, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 část věty první Listiny). Tyto výjimky z generální klauzule jsou možné jedině při respektování Listinou stanovených podmínek. Předpokladem uplatnění těchto výjimek je okolnost, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny), že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem (čl 4 odst. 2 Listiny) a že při aplikaci ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny zahrnuje případy, kdy o subjektivním právu rozhoduje orgán veřejné správy a každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen jeho rozhodnutím, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Soudní řízení podle části páté o. s. ř. má v těchto případech specifickou povahu, neboť správní rozhodnutí je přezkoumáváno pouze v rozsahu, ve kterém zasahuje do subjektivního práva, a to pouze z hlediska zákonnosti. Ustanovení čl. 36 však současně připouští možnost, aby na základě výjimek stanovených výslovně zákonem byla některá rozhodnutí z přezkoumávání vyloučena. Této možnosti využívá právě ustanovení §248 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud se ustanovením §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. již dříve v rámci své judikatury zabýval (viz sp. zn. Pl. ÚS 8/99) a návrh na zrušení tohoto ustanovení zamítl. Podle přesvědčení Ústavního soudu použitím tohoto ustanovení, které vytváří mez základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl.36 Listiny, nejsou podstata a smysl tohoto základního práva dotčeny. Právo fyzických a právnických osob na soudní ochranu je totiž dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného.
Z ustanovení čl. 36 odst. 2 druhá věta Listiny vyplývá, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Toto ustanovení navazuje na první větu čl. 36 odst. 2 Listiny, která je citována výše. Z porovnání obou vět tohoto odstavce lze usuzovat, že druhá věta čl. 36 odst. 2 Listiny má na mysli jiná základní práva a svobody (podle Listiny) než základní právo na soudní ochranu, jinak by totiž bylo vyloučení práva na soudní ochranu vždy v rozporu s Listinou a dovětek první věty druhého odstavce čl. 36 ("nestanoví-li zákon jinak") by smysl neměl.
Ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý zejména právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k uvedenému ustanovení mj. vyplývá, že právo na spravedlivé řízení je koncipováno především jako zásada "rovnosti zbraní", tj. zásada, aby každá strana v procesu měla stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z těchto stran nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (věc Delcourt, A-11, 1970). Zásada spravedlivého procesu se vztahuje též na rozhodnutí správního orgánu, jestliže neodpovídá požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy a podléhá tak následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí (rozsudek ve věci Le Comte, A-58, odst. 29, 1983).
V uvedené věci Ústavní soud zvažoval, zda lze přisvědčit stěžovateli v tom smyslu, že čl. 36 Listiny je ustanovením zužujícím výklad dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po zvážení všech právních prostředků k ochraně základního práva a svobody stěžovatele, resp. všech konkrétních právních okolností, však dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit ani v tomto ohledu s názorem stěžovatele. V daném případě lze uzavřít, že postupem orgánů veřejné moci nedošlo k nijakému porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Příslušné ustanovení o. s. ř. o nepřípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy bylo do o. s. ř. zařazeno právě proto, že jde o rozhodnutí předběžné, svou povahou nikoli konečné. Není žádný důvod k tomu, aby soudnímu přezkumu byla podrobena již rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy, když zákonem je zaručen soudní přezkum konečného (meritorního) rozhodnutí správního orgánu. S odkazem na shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu považuje se napadená právní úprava za ústavně konformní a opakovaný návrh na její zrušení za nepřípustný.
Po stránce věcné Ústavní soud konstatuje, že při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR vychází zejména ze zkoumání, zda je napadené ustanovení v souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy (takže jeho zrušení není nezbytné), nebo zda toto ustanovení ústavně konformní není. V tom případě by Ústavnímu soudu nezbylo než napadené ustanovení zrušit. Ústavní soud proto zkoumal v dané věci vazbu i na případné porušení čl. 90 Ústavy ČR. Podle čl. 90 věta první Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny každý kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Úmyslem zákonodárce nepochybně je, v daných souvislostech, zásadně poskytovat zákonem stanoveným způsobem soudní ochranu. Současně však, jak již bylo uvedeno, v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny, v ustanovení §248 odst. 2 o. s. ř. vypočítává ta rozhodnutí správních orgánů, u kterých je soudní přezkum vyloučen. Z podaného rozboru je tedy zřejmé, že ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které se týká mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy, není v napadeném rozsahu s ustanovením čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 2 Listiny v rozporu.
Vzhledem k okolnosti, že předmětný návrh na zrušení shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze věcně s návrhem na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. bezprostředně souvisí, posuzoval Ústavní soud opodstatněnost jak návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i návrhu na zrušení napadeného ustanovení, současně. Ústavní soud po zvážení všech výše uvedených souvislostí návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením. Návrh na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., vyjádřeného slovem "rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy" Ústavní soud odmítl s odkazem na ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které již Ústavní soud nálezem rozhodl (viz. Pl. ÚS 8/99). Pokud jde o zbývající část ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., která se týká vyloučení rozhodnutí správních orgánů procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách ze soudního přezkumu, vyšel Ústavní soud z toho, že v tomto směru citované ustanovení napadeným rozhodnutím uplatněno nebylo. Proto byl v tomto rozsahu návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítnut s odkazem na ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť byl podán osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. března 2000