ECLI:CZ:US:2000:1.US.128.2000
sp. zn. I. ÚS 128/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 7. 1996, sp. zn. 8 C 876/93, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 19 Co 3044/99, 19 Co 3045/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2000, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil poslední uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 1999, kterým byl potvrzen citovaný rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na rozhodnutí, aby odpůrci společně a nerozdílně zaplatili stěžovatelce částku Kč 528 805,-- s úrokem z prodlení a částku Kč 2 768 025,-- s úrokem z prodlení s tím, že stěžovatelka by oproti tomu byla povinna vydat odpůrcům malou vodní elektrárnu na J. potoce na parcele č. 1007/2 ostatní plocha v k. ú. J. do tří dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatelka je toho názoru, že v dané věci byl správný předchozí rozsudek odvolacího soudu, tedy Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. 8 Co 396/97, 8 Co 397/97, který rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, když dovodil, že vnitřní strojní zařízení elektrárny, mající jinak povahu movitých věcí, je součástí celé nemovitosti, neboť jde o zařízení tvořící s budovou jeden celek, při jehož odstranění by došlo ke znehodnocení věci jako takové. Podle soudu bylo úmyslem účastníků převést celou elektrárnu a protože nebylo jejich vůlí ze součásti věci hlavní učinit samostatné věci, nelze dovodit, že vlastnické právo k součásti přešlo na nabyvatele s převodem věci hlavní. Pokud tak účastníci, přesvědčeni, že zařízení elektrárny je na rozdíl od nemovitých stavebních částí věcí movitou, učinili převod ve dvou samostatných kupních smlouvách, jde o úkony absolutně neplatné podle ustanovení §39 občanského zákona pro jejich rozpor s ustanovením §120 odst. 1 občanského zákona a podle ustanovení §40 v návaznosti na §45 odst. 2 občanského zákona, neboť nebyla dodržena písemná forma předepsaná pro převod nemovitosti v tom směru, že projevy vůle účastníků nebyly na téže listině ohledně věci jako celku.
K dovolání odpůrců byl tento rozsudek ze dne 20. 3. 1997 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smlouva, kterou účastníci hodlali na stěžovatelku převést vlastnické právo pouze k provoznímu zařízení, je vzhledem k totožnému právnímu osudu věcí hlavní a jejich součástí právně bezvýznamná a nemá žádný účinek, neboť podle ust. §120 odst. 1 občanského zákoníku s převodem věci hlavní dochází v převodu vlastnického práva automaticky i k součástem věci, a to i když nejsou výslovně uvedeny a identifikovány ve smlouvě.
Krajský soud poté dospěl ve svém posledním rozsudku ze dne 6. 12. 1999 k názoru, že odvolání není důvodné a rozsudek soudu prvního stupně ze dne
23. 7. 1996 (zamítnutí žaloby stěžovatelky) potvrdil.
Stěžovatelka namítá, že při rozhodování obecných soudů vlastnické právo vlastníka prodávajícího bylo zneužito na úkor vlastnického práva vlastníka kupujícího majetek. Dovozuje, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 187/98, podle něhož je třeba v rozhodování obecných soudů dbát rovnosti v právech, která zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a vylučuje libovůli při aplikaci práva. Poukazuje dále na porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, když soudy aplikovaly právo stěžovatelky způsobem, který není ústavně konformní a je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/95, podle něhož v případě, kdy zákon umožňuje více interpretací, je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, v daném případě výklad ustanovení §39, §40, §46 a §120 občanského zákona.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu zjistil, že nelze akceptovat stěžovatelkou namítané porušení jejího vlastnického práva tím, že výklad dovolacího soudu o bezvýznamnosti smlouvy je ve prospěch jednoho vlastníka a v neprospěch druhého a naopak je nutno přisvědčit právnímu posouzení věci dovolacím soudem v tom směru, že podle občanského zákoníku, platného v době uzavření předmětných smluv, docházelo k přechodu vlastnického práva k nemovitosti okamžikem účinnosti smlouvy - právní mocí rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy. Pokud se týká součásti věci (v daném případě provozního zařízení malé vodní elektrárny), tak ta při převodu věci hlavní přechází na nabyvatele automaticky, i když není výslovně uvedena ve smlouvě. Součást věci se může stát samostatnou věcí teprve faktickým oddělením od věci hlavní a ne pouhým projevem vůle účastníků. Dokud je součást spojena s věcí hlavní, nemá vůle účastníka vliv na to, že jde stále o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky se všemi součástmi i bez jejich výslovného označení v kupní smlouvě.
Ústavní soud má za to, že pokud jde o hodnocení důkazů, bylo v řízení před obecnými soudy postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. K rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva obecnými soudy, nedošlo. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Je nesporné, že stěžovatelce svědčí vlastnické právo k malé vodní elektrárně, které na ni přešlo uzavřením smlouvy o převodu nemovitosti a její registrací státním notářství. Nelze akceptovat ani námitku porušení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy že vlastnictví stěžovatelky bylo zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, když naopak soudním rozhodnutím bylo potvrzeno stěžovatelčino vlastnictví malé vodní elektrárny.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s jeho nálezy shora citovanými, když nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 říká, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Nález sp. zn. III. ÚS 187/98 pak uvádí, že součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je nutno konstatovat, že soudní ochrana jí odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta. Pokud se týká námitky porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, toto ustanovení zakotvuje problematiku tzv. správního soudnictví.
Z výše uvedených zjištění a zhodnocení dílčích závěrů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a že je nutno pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu