ECLI:CZ:US:2000:1.US.182.2000
sp. zn. I. ÚS 182/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stížnosti stěžovatelů F. M., L. P., a M. K., všech zastoupených JUDr. K. S., takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svým návrhem napadají rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu proti rozhodnutí, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí mimo odvolací řízení ve věci vydání nemovitosti podle §9 zákona č. 219/1991 Sb. Ústavní stížnost navazuje na předchozí stížnosti totožných stěžovatelů
(III. ÚS 180/97, III. ÚS 485/99), které byly odmítnuty.
K obsahu podání lze konstatovat, že stěžovatelé v převážné části odůvodnění ústavní stížnosti opakují argumentaci již uplatněnou v předcházejících řízeních, zejména pak podávají vlastní, účelový výklad některých ustanovení správního řádu, kdy namítají nezákonnost postupu správních úřadů.
Stěžovatelé namítají porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když považují postup orgánu veřejné moci za "zjevně nezákonný" a navrhují zrušení napadeného rozhodnutí ministra zemědělství s tím, že "tento ministr je povinen nařídit obnovu řízení a postupovat v něm tak, aby bez náhrady zrušil své rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 5. 1. 1999, čj. 18/99 - 100.
Jak výše uvedeno, stěžovatelé napadají a navrhují zrušení rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu proti rozhodnutí, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí mimo odvolací řízení ve věci vydání nemovitosti; toto rozhodnutí ministra zemědělství se zároveň dotýkalo i návrhu na obnovu řízení v rozkladu obsaženém. Ústavní soud si proto nejprve musel ujasnit, v jakém rozsahu se ústavní stížností může zabývat.
Pokud stěžovatelé napadají rozhodnutí ministra zemědělství ze dne
10. 1. 2000 jako rozhodnutí o rozkladu, je k tomu třeba konstatovat, jak to ostatně vyplývá i ze stěžovateli argumentačně (jinak) uplatněného usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 119/94, že rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 5. 1. 1999 obsahovalo správné poučení, že proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat, protože již není zákonem stanoven žádný instančně vyšší orgán, který by rozhodnutí mohl přezkoumávat. Proti rozhodnutí vedoucího ústředního správního úřadu v mimoodvolacím řízení není proto další opravný prostředek (v rámci správního řízení) přípustný. Jedná se o rozhodnutí v "posledním" stupni, které je napadnutelné správní žalobou. Stěžovatelé svého práva využili, nicméně Vrchní soud svým usnesením, čj. 5 A 48/99 - 13, řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé dne 30. 9. 1999 ústavní stížnost, která byla dne 13. 1. 2000 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval napadnutým rozhodnutím ministra pouze jako rozhodnutím o zamítnutí návrhu na obnovu řízení.
Z tohoto pohledu pak soudce zpravodaj nejdříve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Stěžovatelé napadají a navrhují zrušení rozhodnutí ministra zemědělství o návrhu na obnovu řízení. Ústavní soud pak dospěl k závěru, že i v dané věci, tj. proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, bylo třeba se obrátit na příslušný soud (jelikož nadřízený orgán neexistuje - viz výše), a teprve za situace, jestliže by i rozhodnutí obecného soudu bylo negativní, např. by řízení bylo zastaveno třeba proto, že se jedná o rozhodnutí ryze procesní (srov. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), by se stěžovatelé měli v zákonem stanovené lhůtě obrátit na Ústavní soud, který by posoudil, zda se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o obnově řízení má i hmotněprávní aspekty a existuje tak důvod posuzovat návrh obdobně jako v případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 366/96 (publikovaného pod č. 78 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje, tj. nepodali návrh na přezkoumání rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu